Osmy

Nějak nevím, kde začít. Mám z toho filmu rozpačité pocity. Možná proto, že sám ten film působí rozpačitě. Trvalo mi asi dvacet minut, než jsem se do něj „zakoukal“, ale ani pak mne nějak nebral. Nevěřil jsem hercům ten marast, pocity, některé reakce mi přišly příliš afektované (zvláště milenka, uff). Určitá klišé (sekretářka ředitele, kovaná komunistka nejspíše, která ale pro jistotu to hraje i na druhou stranu, co kdyby?). Hodně mi vadilo, že to celé má spíše takové bakalářské ladění, roztahaná bakalářská povídka do celovečerní stopáže. Mělo to být kratší, takhle to nemá šmrnc. Co by při kratší stopáži i mohlo působit vtipně nebo snad už i dadaisticky, je při takto roztahaných scénách... prostě nuda. Výprava, lokace (až snad na ten jeden zádrhel s tím moderním žlutým barákem s moderními okny), vše opět vypiplané. Věřil jsem jim, že ty skříně na šaty používají každý den. Poněkud mne zklamal Trojan. Celou dobu jsem přemýšlel, proč si s Jirkou Dvořákem ty role neprohodili, působilo by to zajímavěji a možná i uvěřitelněji. Takhle každý z nich hraje svou škatulku. Vážně - Jirku Dvořáka jsem snad jen jednou viděl hrát postavu charakterově slabou. A Trojan v poslední době ty role hraje tak nějak nastejno. Ostatně celý ten ansámbl Dejvického divadla hraje v poslední době vše tak nějak nastejno. Vadilo mi špatné vypointování scén. Věděl jsem, kdy přišel vtip, kdy bych se měl asi smát, a asi dvakrát mi to i vtipné přišlo (kondomy Trojan nepočítaje). Ale jindy ten vtip vyšuměl do ztracena, zanikl v překladu. Vadily mi nelogičnosti. V noci opilý podepíšete Chartu a ráno to vysílají na Svobodné Evropě? Možná v době internetu a Facebooku, ale ne tehdy. Na záchodě na přenosné rádijko naladíte Svobodnou Evropu, a ta ani není rušená? Come on! To s tím rádiem a chytáním SE mi přijde signifikantní pro celý film. Ne že by ta rádia nebo vysílání SE tehdy neexistovaly, ale tak nějak to fungovalo jinak. Vlastně jsem ani nepobral vyznění filmu. Těší mne, že Jirka Strach má odvahu dívat se na dogmata jinak, vlastně jako jeden z mála. Zde nám sdělí, že chartisté sbírali podpisy po hospodách od opilců a že to s tou Chartou až tak žhavé nebylo, a kdoví, kdo tehdy spolupracoval s StB. Ale když pominu ty neuvěřitelné a časem až násilně působící náhody, co bylo smyslem? G-bod? Nic jiného? To stačí, aby člověk to kafkovské prostředí přežil? Tak nějak pořád čekám na film o té době, o 70. a 80. letech, podaných na obyčejném člověku. Ani disidentovi, ani nýmandovi, prostě takové ty každodenní ústupky, ale i radosti. Zaujala mne ve filmu jedna věta, moc se mi líbila. „Víš, co na socialismu miluju? To ticho.“ Ta doba skutečně byla jakýmsi bezčasím, ale lidé žili a měli své problémy. Ale to bychom se dostali někam jinam. Potěšil mne Pepa Dvořák ve vážnější roli, jen škoda, že pan scenárista s jeho postavou moc nepracoval a jen ji povrchně nadhodil jedním dvěma vnějšími znaky. Osmy se mi líbily pro jistou nejednoznačnost chování postav, na druhou stranu mne zklamaly, jak svým způsobem přehánějí nebo jsou mírně jinde (syndrom rádia - mimochodem, my jsme v té době ještě poslouchali třeba Deutsche Welle, Rádio Luxemburk, Vatikán, do ČSSR v češtině vysílalo víc stanic). --- EDIT: Hodně mi vadilo chabé prokreslení vlastně všech postav. Třeba o manželce nevíme lautr nic. Nevíme nic o jejich (i jejích) rodičích, zda má nějaké sourozence, a kromě emigrujícího bráchy nevíme nic ani o Trojanově postavě. Ostatní postavy jsou pak jen figurky tak nějak bez života, chybí jim nějaký znak třeba z jejich soukromí. (19.06.2014) (menej) (viac)