V zajatí Yakuzy

To co by mohlo podle načrtnutého děje vypadat jako poctivá hongkongská řežba nebo možná i něco míň stylového, se díky Takeshimu Kitanovi odvíjí tempem existenčního dramatu, a rozhodně si nebere servítky. Od začátku do konce nedá vydechnout nikoliv klipovitou sekvencí akčních scén, ale vykreslením postav, typickou "pomalou" atmosférou a hlavně charismatem hlavního představitele. (04.08.2005)

Stylový návod na rozjezd drogového byznysu v zemi neomezených možností (Tony Montana jistě bledne závistí). Kitano je absolutně "ruthless“. Vrší mrtvé na hromadu a přitom odhaluje nevyzpytatelnost japonské duše, která se občas nezdráhá dosti syrově odhalit, co je ukryto uvnitř. Mám rád scénu, kdy Epps přijímá graciézní omluvu za podvádění v kostkách.. (09.09.2008)

Další skvostné zobrazení nelítosného yakuzáka, jenž je silnější sama sebe, ale proti nelítostnému osudu, nezmůže ani on pranic. Přece jen mi vadí přenesení místa děje a částečné potlačení výjimečných kulis země Vycházejícího slunce. Kitanův pokus o moderní cosmopolitismus vyzněl trošku do ztracena a scény, ve kterých nebyli hlavními "kladnými" hrdiny japonští válečníci film potápějí tam, kam rozhodně nepatří. I kdyby si však Kitano přizval do filmu ještě početnější plejádu černochů a Italů (Proti nimž vůbec nic nemám. - Právě naopak), musely by pravé kitanovské úseky přebít cokoli ostatního. Je to prostě tak, ale tu pravou asijskou, syrově nádhernou krutost nám musí předvádět zase jenom Asiaté! Ať Kitano zůstane v Japonsku! Je tam ještě mnoho nerozpáraných břich. (08.10.2004)

Prvních 20 minut po sobě japončíci řvou, uklánějí se a řvou a uklánějí se, jeden vypadá jako druhý a všichni jsou mi těžce u celulitických polokoulí, tak jsem si pro zábavu začala čistit nehty vidličkou. Ale jakmile ten ústřední Yamaha Suzuki Kawasaki našel svůj životní cíl v nové vlasti, po obrazovce začala stříkat krev, lítat mozky a odvíjet se kluzké smyčky střev, zjihla jsem, odložila příbor a věnovala filmu plnou pozornost. Ta sice po čase začala zase ochabovat, postavy mi totiž stále odmítaly přirůst k srdci a nadále mi vlály zavěšeny v oblasti zadního vertikálního úsměvu, ale "Brother" se (naštěstí!) nesnaží diváka k smrti unudit přepálenou stopáží a ukončí příběh plný násilí dřív, než se začnu vidličkou šťourat v uších. Sice tu samurajskou kamikaze mentalitu žeru, přesto s ní nejsem kompatibilní a většina žluťáckých kulturních počinů míří více či méně mimo mě. Takeši Kitano bohužel nepředstavuje výjimku. 66% (12.08.2013)

Klasická kitanovina. Zpočátku to má tempo zaříkávače hadů, ale všechno visí jen na ochotě diváka přijmout tradiční Kitanovu hru na rozbíjení žánrových schémat. Pokud čekáte, že bude příběh do Ameriky uprchnuvšího zabijáka Yakuzy vylíčen v dynamickém tempu, záhy budete zklamáni. Spíš než příběhu si Kitano všímá postav,vychutnává si situace, které by v žánru akčního filmu byly druhotné (zázemí, vztahy) a zdánlivě klíčové epické scény seká v neskutečných zkratkách. Jeho lyrizující rukopis nelogicky připomene drsně-nežného Kikudžira. Jasná ukázka toho, jak moc tomuto svojskému tvůrci záleží na VYPRÁVĚNÉM, na labužnickém (a snad trochu bezohledně) vychutnávaném subjektivním líčení. To, že postavy jsou jiné, než by člověk dle konvence očekával, zaskočí jen kitanovské neználky. To, že nelítostný vrahoun Bratr (Kitano osobně) skrývá pod maskou jinou bytost, taktéž. Ale stejně to funguje. Narozdíl od Quentina Tarantina nedělá Kitano z všudypřítomné brutality samoúčelnou poetiku, ale líčí ho jako chladnou realitu života gangsterů... Chladnou realitu, která jim všem nakonec srazí vaz. Kmotr po japonsku či zběsilá gangsterská fuga, chtělo by se napsat. Ale Kitano se generalizaci vzpírá. Brother diváka potěší přinejmenším výtečným soundtrackem Joe Hisaishiho... Zapálené kitanovce pak téměř vším. (02.02.2005)