Umělcova smlouva

Mám s tím stejný problém jako s Topením po číslech - bravurně natočené, zahrané, krásné obrazy, ale ta nedějovitost tomu hodně ubližuje. Pravda, že se to nějaký děj snaží nahradit těmi obrazy, dobře, ale dvě hodiny to neutáhne, v určitou část jsem se začal nudit (stejně jako u Topení po číslech). I přes všechny ty krásné obrazy panství podkreslené Nymanovou hudbou nemůžu popřít, že jsem se tak půlku filmu nudil. Takže díky tomu silné 3* (01.03.2019)

Umelcova zmluva je predovšetkým Greenawayovou zmluvou (dosť delikátnou a ošemetnou, no stopercentne čestnou) s divákom. Divák dostane svojich "dvanásť kresieb", musí sa však dať nechať tak trochu znásilniť (ako pani domu). Napríklad nebrať kriminálnu zápletku ako kriminálnu zápletku. Smrť pána domu je tu totiž rovnako irelevantná ako smrť pána domu v Altmanovom Gosford Parku. Nemá pre film žiadny podstatnejší význam, či lepšie povedané - jeho smrť nás zaujíma len do tej miery, do akej sa vzťahuje k úvahe o povahe výpovednej hodnoty umeleckého diela ako takého. Greenawayove vizuálne atraktívne spôsoby premýšľania o realite bývajú priam deskriptívne názorné, no táto okázalá inventarizácia sveta sa v konečnom dôsledku ukáže ako falošná alebo prinajmenšom nespoľahlivá. V Topení po číslach režisér s maniakálnou obsesiou skladá stupnicu neexistujúceho meradla. V Umelcovej zmluve klasicisticky vecná kresliarska optická pomôcka vnáša falošnú ilúziu poriadku do sveta, ktorý z princípu iný ako "barokový" ani nemôže byť. Čo mám na tomto filme úplne najradšej je zdanlivo bezvýznamná a nezmyselná scéna, v ktorej pani Talmannová predstaví pánovi Nevillovi holandského záhradníka ("Pán van Hoyten je takisto umelec."), na čo pán van Hoyten k zdeseniu Nevillovmu i divákovmu pokojne spustí monológ v rodnej reči. Áno, umelec je zvláštna persona, ktorá si arogantne dovolí hovoriť čosi nezrozumiteľné, šarmantne sa pri tom uškŕňať a očakávať, že to bežný smrteľník ocení. Nie som si istý, či Greenawayovej "holandčine" rozumiem bezozvyšku, rozhodne si ju však cením ako máloktorý iný filmársky jazyk. Ak už hovoríme o jazykoch, je tu ešte aj iný jazyk, jazyk hudobný. Film sa totiž môže pochváliť jedným z najlepších soundtrackov v dejinách kinematografie. Rytmika Nymanových pseudobarokových tančekov má až diskotékový drajv, iba sa divím, že žiadny DJ z toho doposiaľ neurobil nejakú kompozíciu v štýle house music. Jediné, čo možno filmu skutočne objektívne vytknúť je nadmerný záujem o hovorené slovo, čo na jednej strane možno vyhodnotiť ako typicky barokovú opulentnosť hodiacu sa k dobe baroka, na strane druhej ako nedostatok zmyslu pre čisto kinematografické kvality, keďže film by sa mal na rozdiel od divadla rozhodne viac zapodievať vizuálnymi hodnotami. (12.08.2007)

Rozporuplně působící film není v žádném případě nezdařilým. Lze diskutovat o metodě jako takové, o tom, zda emocionální chladnost je předností či záporem. Možná i o dalších věcech. V principu věcný příběh si až lukulsky libuje v různých figurách, opisech a symbolech. Z mého pohledu tu jde o zážitek, který nechává člověka ne lhostejným, ale také ne nezaujatým. Osobitost metody i poetiky je určitě nepopiratelná. Zaujmout ovšem nutně nemusí znamenat za všech okolností automaticky okouzlit. (27.08.2007)

Krásný ironický film, kde se mladý malíř Neville (arogatně dobrý Anthony Higgins) nejdříve vysmívá šlechtě a snaží se jí ponižovat, aby pak byl na konci jejími představiteli zavražděn. Neboť při jeho práci na 12 kresbách honosného sídla rodiny Herbertů, přichází na stopy po vraždě pána panství. Objednavatelkou zakázky je madam Herbert (Janet Suzman), která ve smlouvě souhlasila, že bude mimojiné malířovi po vůli. Stejnou smlouvu uzavře i s její dcerou, madam Talmann (mladičká Anne-Louise Lambert), a to na její přání. Ale všeho se zmocňuje s určitou mírou arogance a opovržení se kterým pohlíží na vyšší třídu. Zvláště, když si dobírá dva žraloky v domě, Pány Talmanna (Hugh Fraser), který se jen třese na dědictví, Noyese (Neil Cunningham), který zase nemůže pánovi panství zapomenout, že paní Herbert měla být jeho ženou. A když se malíř odhodlá pokusit zachytit stopy po vrahovi, sám umírá semlet tou společností, kterou tak svědomitě pohrdal. Výborná byla postava blázna, který ze sebe dělal sochu (Michael Feast). Zábavný film o dekadenci, aroganci, umění, sexu a vraždě. (03.01.2010)

Umělcova smlouva sice nabízí spoustu řekněme květnatých dialogů s lehce ironickým nadhledem a jistým povýšeneckým úšklebkem, ale to je tak všechno. Po nějakou dobu projekce jsem se snažil v těch rozhovorových výměnách najít nějakou šťávu, něco pořádného k zasmání, prostě nějaké živější emoce, ale buď se mi jen nepodařilo naladit na tu správnou vlnu (což nepopírám), nebo v nich nic takového opravdu nebylo. Nicméně, postupně mě film začal docela nudit a já ho jen nevzrušeně dokoukával, a to bez zvědavosti, jak to celé dopadne (ne že by na příběhu nějak moc záleželo); ostatně i konec mě tak nějak nechal chladným. Výtvarná stránka filmu mě spíš míjela, tedy s výjimkou těch kreseb. A „sochu“ považuju jen jako za jakýsi artový výstřelek (který mě iritoval). Ve skrze průměrnou podívanou nevytáhne ani (jako vždy) výborná Nymanova hudba. (13.07.2014)