Umělcova smlouva

Umělcova smlouva sice nabízí spoustu řekněme květnatých dialogů s lehce ironickým nadhledem a jistým povýšeneckým úšklebkem, ale to je tak všechno. Po nějakou dobu projekce jsem se snažil v těch rozhovorových výměnách najít nějakou šťávu, něco pořádného k zasmání, prostě nějaké živější emoce, ale buď se mi jen nepodařilo naladit na tu správnou vlnu (což nepopírám), nebo v nich nic takového opravdu nebylo. Nicméně, postupně mě film začal docela nudit a já ho jen nevzrušeně dokoukával, a to bez zvědavosti, jak to celé dopadne (ne že by na příběhu nějak moc záleželo); ostatně i konec mě tak nějak nechal chladným. Výtvarná stránka filmu mě spíš míjela, tedy s výjimkou těch kreseb. A „sochu“ považuju jen jako za jakýsi artový výstřelek (který mě iritoval). Ve skrze průměrnou podívanou nevytáhne ani (jako vždy) výborná Nymanova hudba. (13.07.2014)

Takové intelektuální obžerství, kde postavy celou dobu vedou kašírované dialogy plné skrytých významů, metafor, hyperbol, elips a dalších kuželoseček, přitom samotný příběh by se dal shrnout do dvou vět. Něco takového bych si dovedl představit na divadle nebo v rozhlasu, ale ne v kině. Zdaleka nejlepší na celém filmu je malebné prostředí anglického panství a hezká barokní hudba Michaela Nymana. (30.06.2004)

Kdysi dávno jsem v rádiu slyšel Nymanovu hudbu z tohohle filmu a říkal jsem si, že to chci vidět. Tak jsem to konečně viděl. Atmosféra a vizuální podívaná je to libová, jenže stejně jako kostýmy jsou přeplácané i dialogy a našinec se v tom lehce ztrácí. Takže nadále zůstává zážitek z hudby. Ta je jedna z nejlepších, co jsem kdy ve filmu slyšel. (01.06.2016)

Rozporuplně působící film není v žádném případě nezdařilým. Lze diskutovat o metodě jako takové, o tom, zda emocionální chladnost je předností či záporem. Možná i o dalších věcech. V principu věcný příběh si až lukulsky libuje v různých figurách, opisech a symbolech. Z mého pohledu tu jde o zážitek, který nechává člověka ne lhostejným, ale také ne nezaujatým. Osobitost metody i poetiky je určitě nepopiratelná. Zaujmout ovšem nutně nemusí znamenat za všech okolností automaticky okouzlit. (27.08.2007)

Druhej film Petera Greenawaye co jsem viděl a můj výborný dojem z Kuchaře, zloděje jeho ženy a jejího milence si sice nepokazil, ale rozhodně ho nepřekonal! Barokní komedie/drama/detektivka, chvílema působí až mysteriozně o zvláštní smlouvě mezi umělcem a bohatou aristokratkou mě zaujalo přdevším naprostou absencí kladných emocí! Hlavní hrdina - malíř Neville má do klasického austenovského klaďase velmi daleko! Je to namyšlený arogantní umělec, jehož vztah k ženám je horší než zvířecí! Film krásnými obrazy anglického venkova navozuje právě atmosféru uhlazené bezproblémové pohodové nudy bohaté šlechty, jako známe právě od Austenové, vzápětí je ale střídá scénami s perverzním sexem, nechutnýma řečma a syrovou brutalitou! Úžasná je především prostřední část filmu, kdy sledujeme vznik kreseb venkovského sídla, na kterých se objevují záhadné předměty patřící osobě, jež by měla být na uplně jiném místě!V tu chvíli má film opravdu atmosféru nutí diváka se bedlivě dívat na každý záběr, aby něco odhalil! V této části jsem se filmem kochal, ale ke konci ztratil tempo které chytl zase až v uplném závěru! Nicméně vzhledem ke spoustě náznaků a alegorií, které mi jak zjišťuju unikly by stálo za to, podívat se na to ještě jednou, vadit mi to nebude! (12.08.2007)