Nebraska

CITÁT - Tak tady je tulák po hvězdách.......... Jdu do Nebrasky, vybrat si milion dolarů........... Reklamní leták vzbudí možnost stát se milionářem na stará kolena. Jo a taky potřebuju nový kompresor. Ten svůj jsem před čtyřiceti lety půjčil kamarádovi....... Po patnácti minutách chození pěšky se to konečně rozjede. CITÁT - Rozhodně řídím líp než tenhle debil......a nebo tenhle debil......... Scéna se zubama, okolo 22 minuty je povedená. DIALOG: DAVE - Mám je. Vlastně ne, to nebudou tvoje zuby, tati. TÁTA - Ukaž? Ne, to nejsou moje zuby. DAVE - Ale no tak tati, čí by to asi byly zuby? To byl vtip. TÁTA - To nejsou moje zuby........... Příběh má nádherný, lehký, hudební doprovod. Převážně brnkaná kytara a housle. Tváří se to sice vesele, ale ve své podstatě je to smutné, ale pohodové. Tu smutnou pohodu vyjadřuje i fakt, že film je točen černobíle. CITTÁT - Ty vole, takovej kousek a on to jede dva dny!!!!! To by snad zvládla i buzna na zpátečku.......... DIALOG: DAVE - A jak Sára zemřela? MÁMÁ - Zhlídla se jednoho dne v zrcadle,cha, cha, chááá........ Všichni diváci už od začátku vědí, že dopis z výhrou na jeden milion dolarů je podvod, ale určitě každý věřil, že když Woody vstoupil v Nebrasce do knižní společnosti - tak vyhraje. CITÁT - Dnes ještě není, ale zítra už bude milionář........ Tenhle příběh mi na dlouho zůstane v paměti, tedy pokud nezačnu zapomínat a důvěřovat. (27.07.2014)

(1001) Ach, kdyby jen prakticky celou rodinu nehráli herci ze sitcomu Jak jsem poznal vaši matku, hned bych si k nim lépe hledala vztah. I něco v provedení mi brání se napojit. Možná jakási úporná snaha o hyperrealismus, ačkoliv jako divák vím, že se jedná „pouze“ o drama ve světě reflektorů. Taky mi celkem vadila kamera, hlavně v první polovině filmu, jako by snímala úplně všechno, ale nic z toho doopravdy nestálo za vidění: skáče z jednoho mluvícího obličeje na druhý nebo ukazuje, kde zrovna všichni sedí nebo chodí. Žádné informace mezi řádky. Ale jako úplně největší zlo (a to se netýká jen tohoto filmu, ale hodlám se pustit do obecnější kontemplace nad stavem současné kinematografie) bych viděla to, že si filmaři neumí říct méně je více. Dvě hodiny stopáže na takovýhle film je prostě moc. Bylo pro mě vcelku utrpením sledovat první hodinu, rozhodovat se, kterou postavu nesnáším nejvíc a kterým žánrovým směrem se to mělo vydat, abych byla milosrdnější. A potom haleluja, zázrak, jen co jsou matka s otcem a oběma syny pohromadě se najednou bavím a směju některým situacím nahlas. Pořád si myslím, že k tomuto stavu to mohlo dojít mnohem dřív a všichni by byli spokojenější. A taky je klíčové slovo „situacím“, protože jakmile se scénář přestane soustředit na pouhé sdělování informací dialogem a dostane se například k rozdílu mezi tím, jak se postavy chovají a co říkají, nebo nabídne hlubší způsob intimity a reflexe mezi otcem a synem skrz kontext v podobě vybydleného rodného domu, hned film získá úplně jiné grády. Jenže potom se vrátí do městečka a zase kecají nad lahvemi piva a to je tak ubíjející z hlediska obsahu i formy, až mě to skoro doopravdy bolí. Ale nakonec se ukáže, že to je o dobrém srdci, takže všechno moje reptání budiž odpuštěno. –„I just want to leave you something.“ (16.06.2015)

Lidé jako Payne fungují jako doklad naprosté vyprázdněnosti indie škatulky. Dnešní americký nezávislý film je rodinná tuctovka, kterou jsme už stokrát viděli, a otravuje nás přinejmejším od Little Miss Sunshine. Že jsme umělci a ne Hollywood, se pozná třeba podle toho, že je to černobílé, nebo že stará bába ukáže na hřbitově frndu, ale v jádru je to prostě banální smířlivá člověčinka, jejíž nominace na Oscary o ničem nevypovídají, ale účast v Cannes už tak nevinná není. To opravdu i festivaly, které si mohou dovolit být výlučné, musí promítat divácké kýče? A tak to musej dál táhnout matadoři jako Coeni nebo Jarmusch, kterejm zatím stále invence a nápady nechybí. (27.03.2014)

V mém ideálním světě je Nebraska typ filmu pro masy. Neokázale empatický, zdrženlivě vtipný, upřímný a citlivě vypointovaný příběh o stáří, smrti, vztahu otce a syna, zbytečném putování, které všemu dosavadnímu dává nečekaný nový smysl skrze zarputilé popření marnosti. Film podřízený plouživému biorytmu hlavní postavy, která není v pravém slova smyslu protagonistou, protože místo aktivity je spíše předmětem hovoru a jednání druhých. Neobyčejná krása Nebrasky je právě v pasivitě starce, který se nikdy nestane snadným objektem dojetí. Víme o něm málo a to, co o něm víme, je spíše rozporuplné. Payne tak musí s neobyčejnou vnímavostí pracovat se světem, kde chybí krásné a kladné postavy a převažují nedokonalí, stárnoucí a opuštění lidé. Výsledkem je lyricky podmanivé indie, které sugestivně pracuje s celkem krajiny i tvářemi hrdinů, ospalým rytmem i tím, čemu se tady trochu rýpavě říká "člověčinka". V případě Nebrasky jde ale skutečně o neokázale působivý pohled na "holé lidství". Paynovo černobílé vykoupení z naprosto opačně postaveného barvotisku Děti moje. [80%] (12.04.2014)

„He just believes stuff that people tell him“ Nejenže Nebraska otázky života a smrti nezjednodušuje a neservíruje v sentimentálním balení jako Děti moje, v podstatě je antitezí Payneova předchozího filmu. Bez pohledných herců, hřejivých barev a nepatřičného optimismu. Věcná a bez sentimentu. Stejná jako Woody. Nebraska je intimní, melancholickou dvougenerační road-movie. Ne zcela bezvýchodnou a humoru prostou, nicméně prostoupenou pocitem stesku. Stesku za opravdovými hodnotami a upřímnými mezilidskými vztahy. Je otázkou, zda si hledáním ztracené společné řeči (což se projevuje například neporozuměním vtipům toho druhého) otec a syn nekompenzují, že selhali na většině ostatních front (vztahy se ženami, kariéra). David by se rád vyrovnal otci, jenomže není v čem. Pokud tedy nechce stejně jako on přijmout bar za své přirozené prostředí a vlašku whisky za svého nejlepšího kámoše. Oběma je vlastní neambicióznost, která nakonec alespoň Davida, možná pod vlivem zjištění, že je nositelem určitého rodinného odkazu, vyprovokuje k vybočení z cesty věčného loosera. Neuspěchané tempo a strohá forma jsou v dokonalém souladu s neakčními postavami příběhu a s prostředím, v němž se zastavil čas (také díky nemoderní výbavě bytů a prostému oblečení postav nepůsobí film současně). Payne nechává záběry doznít, nikdy prudce nestříhá, používá pomalé prolínačky a statické kompozice, často vtipné tím, jak mnoho je v nich objektů a jak málo pohybu (bratři sledující televizi). Inspirován režiséry klasických westernů (jmenovitě se hlásí k Mannovi), využívá vysoce kontrastní širokoúhlou černobílou kameru k zachycování obrazů jak poetických (panorámata krajiny), tak naturalistických (zašívání hlavy) a ve výsledku se mu daří podat mnohovrstevnatý portrét konkrétní doby i místa. Z amerického středozápadu sám Payne ostatně pochází, díky čemu není jeho líčení povah tamějších lidí jednostranně jízlivé a výsměšné, ale zohledňuje také ekonomické faktory, ač – pravda – ne dost, abychom dostali příležitost stranit některé z vedlejších postav. Film poněkud rozporuplně vyžaduje soucit s dvojicí průměrných Američanů, zatímco chování mnoha jiných průměrných Američanů ironizuje s kousavostí vlastní Payneovým raným filmům. Proč by měli být zrovna Woody a David hrdiny, kteří navzdory místnímu předurčení dokázali převzít režii nad vlastními životy? Inu, třeba proto, že je hrají dva herci, kterým zkrátka věříte. Od úsměvně trpkého začátku až do trpce úsměvného finále. 90% (11.04.2014)