Protichodná farba

Viac ako spirituálneho Malicka mi Upstream Color ideovo pripomenul Avatara. Áno, toho Cameronovho. A že ma baví, ako sa dá obdobná myšlienka rôznorodo uchopiť, a že mi s ňou indie štylizácia ladí lepšie než trojdimenzionálny Hollywood, a že si Carruthovo čokoľvek rád pozriem znova, dávam plný počet. Vďačne. (21.06.2014)

Už dlouho jsem podobný snímek neviděl a vlastně, když se na to podívám kolem a kolem, tak v podstatě nikdy. Upstream Color je naprostý unikát, který drtivá většina, ne-li všichni, nepobere. I já sám nevím, jak si vlastně tenhle příběh pořádně interpretovat. Řeč přes obrazy, symbolismus, éterično, melancholie, tím vším Upstream Color disponuje a nenápadně osciluje s vašimi pocity. Jak film plyne, cítíte se stále zvláštněji a ten prožitek se postupně stupňuje. Vsadím se, že spousta lidí ani nebude mít chuť Upstream Color dokoukat, ale i přes naprosto na první pohled "neprokouknutelnou strukturu" se mi nedostavil pocit nudy, spíš naopak. Tak nějak jsem se po celou dobu vznášel. (28.04.2014)

Jak moc by chtěl být Carruth velký umělec! Tentokrát jsem se neztratil jako u Primeru - věděl jsem do čeho jdu. Proto byl zážitek lepší. Chápu, že má režisér potřebu vyjadřovat se takhle (doslova) květnatě, ale osobně mě to stále oslovuje jen místy. Závěr to vytáhl téměř ke čtyřem hvězdám, protože mě film začal zajímat. Bohužel ve chvíli, kdy mě zajímat už nefalšovaně začal, skončil. 3 a 1/2 (26.09.2013)

Nedokoukáno a nehodlám to napravovat.. Úchylnost nějakého rádoby avantgardního magora, kterému se bude tleskat, jak je nadčasový, geniální, skvělý, úderný, vševystihující a nepochopený a nedoceněný. Zvládl jsem to tak do třetiny, ale pak si řekl, proč se na to koukám, vždyť přeci nemusím. A šlo to do kytek k červům, kam to patří. Autor to nemá v hlavě v pořádku. Aktuálních 69% je nesmysl. Možná tam chybí desetinná čárka... (23.05.2013)

Skutočne neobvyklé a zvláštne filmové dielo. Priznám sa, že po jeho dopozeraní som o ňom ešte musela dlho premýšľať a následne si ho pozrieť ešte raz. Po druhom pozretí mi to však všetko začalo docvakávať a dávať nejaký zmysel. Rozhodne však nemôžem tvrdiť, že som to úplne pochopila. Myslím, že takéto tvrdenie v prípade tohoto filmu ani neexistuje. Prirovnala by som ho ku kubizmu využitom vo filmovom umení (pretože tento film je rozhodne umením). Nezobrazuje danú tému z jedného uhla pohľadu, ale z viacerých uhlov súčastne. Vo výsledku to potom môže vyzerať ako chaotická prestrihaná zlátanina, ktorá nedáva veľa zmyslu. Samotná forma tu jednoducho nie je cieľom, ale prostriedkom. Prostriedkom vyjadrenia vnútorného stavu postáv, ktoré majú za sebou traumatický zážitok a ich životy sú zlomené na kúsky. Dezorientácia, chaos, beznádej, tápanie a vo vzduchu visiaci pocit neznámej spoločnej skúsenosti a hľadanie....a úlomky....a obraz...a hudba...a svetlo....a zvuk...a...A ja rozhodne netvrdím, že je to typ filmu aký by som chcela pozerať deň čo deň, lenže práve aj v tejto jedinečnosti a spočíva jeho kúzlo (14.12.2015)