Die Gebrüder Skladanowsky

Nakonec jsem rád, že jsem si tenhle Wendersův film nechal až na konec, protože navzdory zdejšímu hodnocení se mi to líbilo docela dost. Určitě by se na tom ještě dalo zapracovat, úplně dokonalé to určitě není a navíc posledních 15 minut už jenom jedou titulky střídající se s "bonusovými" záběry - včetně přehnaně dlouho trvající pětiminutové smyčky dvou děvčat procházejících okolo sebe. Přičemž tohle zrovna chápu, o tomhle krátkém filmu se tam mluví a je vlastně pro celý film, když v něm hraje hlavní postava, dcera Maxe Skladanowského, ale pět minut je prostě příliš. Jinak se mi to ale líbilo. Obzvlášť po filmařské stránce nemám co vytknout, protože ten nápad jak to udělat je prostě geniální. Většinu času sledujeme příběh z doby devadesátých let devatenáctého století, který je natočený přesně ve stylu filmů z té doby a díky tomu tak solidně tvoří dobovou atmosféru. Hlavní hrdinkou je zde právě dcera Maxe Skladanowského, která je ve filmové části malá holčička vyprávějící příběh okolo toho všeho a v dokumentární části je skutečná a taktéž v ní o všem vypráví. A obě tyhle části se občas propojují a postavy z filmové se zjevují jako nějací duchové minulé doby v té dokumentární. Takže už jen kvůli tomu to má své kouzlo, osobu Skladanowského to představí dostatečně a snad nejvíc z toho všeho se mi líbil ten silný závěr, kde se ti "duchové minulé doby" projíždí v kočáře po tom současném a vidí, jak strašně se změnil - obzvlášť když projíždějí okolo stavenišť to vynikne nejvíc. Takže to fakt má dost do sebe a osobně si myslím, že i tenhle film se Wendersovi dost povedl. 4* (24.10.2021)

Wim Wenders složil tímto pěknou poctou průkopníkům, kteří jsou dnes po boku svých brzkých následovníků opomíjeni, nicméně jejich přínos pro následní vývoj pohyblivých obrázků, vzbuzení inspirace i úspěšné projevení zápalu a talentu spochybňovat nelze. Možná, že tento film nepatří mezi to úplně nejlepší od Wenderse, přesto jeho originální práce se stylem či opětovného pokusu o hledání nové formy vyprávění a stylizování příběhu zavaleného působivou nostalgií, tu jsou přítomné, stejně jako zápal „mistra bioskopu“ Skladanowského přinést mezi své diváky opět cosi nového... a za oběma výsledky se skrývá skutečný kus nadšené práce, na kterou je pak radost se mrknout. Osobně mi dojem mírně pokazilo posledních 15 minut, kdy dochází jen na hodně rozsáhlé závěrečné titulky, doplněné o opakující se fragmenty, pár nepoužitých záběrů a následně dlouhý videoklip s jedním opakujícím se záběrem. Rozumím, že v experimentálních filmech si tvůrci mohou vyzkoušet cokoliv, ale měl jsem pocit (byť jen v rámci rámcové části na závěr), že oproti předchozímu zbytku se tu Wendersovi ono experimentování již mírně vymklo z jinak velmi pevných rukou. Pojetí hrané části ve stylu prvních filmových záznamů, s nimiž nově natočený příběh hezky ladí dohromady, mě však upoutalo hodně, stejně tak prolínání hraného příběhu s dokumentární reportáží s dcerou pana Skladanowského. Wenders touhle kombinací nejen přispěl, k tomu že lze u tak silně experimentálního snímku díky střidání dvou forem udržet pozornost mnohem snadněji, ale nechal tak působivě vyznít druhou hlavní postavou dcery průkopníka kontrastně ve dvou fázích života jako malou holku a starou babičku. K závěru navíc toto střídání vrcholí velmi pěknou nostalgickou scénou s projížďkou městem ve dvou časových linkách. [75%] (15.05.2022)