Foo ji ching

Nenápadný klenot hongkongské nové vlny se sice neblyští tak okázale jako žánrové experimenty či sociální dramata ostatních klíčových tvůrců, ale o to zásadnější dílo představuje pro hongkongskou společnost. Allen Fong mistrně klame diváky tím, že jim zdánlivě nabízí nostalgické melodrama o dospívání v 50. a 60. letech v Hongkongu. Jenže za fasádou lumpačení a vinět ze všedního života nižších sociálních vrstev, které svým dětem vtloukaly do hlavy píli a pracovitost, čímž daly vzniknout střední třídě, se skrývá hořkosladká obžaloba patriarchátu, který coby systém přežívá napříč generacemi živen zničenými sny a zmařenými příležitostmi jednotlivců. Nejzrádnějším, ale také nejvýmluvnějším aspektem snímku zůstává postava otce, který není vykreslený coby despota, ale naopak jako hodný a starostlivý. Právě v tom se ostatně také jedná o důmyslnou a mrazivou variaci na subžánr melodramat o vztazích otců a synů, populární v 50. letech. V těch se idealizovaní otcové obětují pro syny a rodiny, kteří jim pak projevují vděk. Zde se příznačně ukazuje, že naopak synové a obzvláště pak dcery - které jsou ve filmu záměrně, ale výmluvně upozaděny stejně, jako byly ve svých životech - obětovali své sny, talenty a budoucnosti pro otce, kteří se zatvrzele snažili naplnit roli patriarchů, kteří zaopatří své potomky (nikoli ve smyslu materiálním, ale kariérním). Klasické hodnoty hongkongské společnosti v čele s rodinnou pospolitostí a pílí zde tak získávají hodně trpký nádech. (26.04.2020)