Nástrahy veľkomesta

"Typická" italská komedie, která se snaží svést na vlně Fantozziho úspěchu, chtělo by se říct. Není divu, že hlavní protagonista je Fantozzimu podobný. Pouze s tím rozdílem, že mu chybí Fantozziho přirozené kouzlo. Zatímco pouhý pohled na Fantozziho mi na tváři vyvolává úsměv, Artemio mě nechává klidným. Film má slušný rozjezd, kdy je alespoň vidět snaha o vtipy, i když nemůžu říct, že bych se u některého z nich moc zasmál. Připsal bych to na vrub Atremiovi, kterému to buranství nevěřím ani za mák, a přílišné vypočítavosti vtipů. Druhá část filmu se odehrává ve velkoměstě, kde hrdina potkává krásnou ženu (Mariu), do které se zamiluje a snaží se ji pochopitelně dostat. Jak bych to řekl... "she is out of his league" a navíc ho ignoruje, jak se dá. Artemio se snaží získat práci, ale vůbec se mu to nedaří. Stejně zoufale mu vychází i pokusy o upoutání pozornosti Marie, která ho stále bere jen jako kamaráda... až se s ním z ničeho nic vyspí. V této fázi filmu vtipné scénky ustupují do pozadí a do konce jsem se vlastně dodíval jen z dobré vůle. Všeho všudy tedy velmi slabá komedie s jednou až dvěma opravdu vtipnýma scénkama, které po půl hodině dochází dech. (26.07.2017)

Stárnoucího chasníka Artemia (Renato Pozzetto) už přestává bavit se den co den brodit v hnoji, a jediné povytržení (kromě šeredné Marie Rosy) je vesnicí projíždějící vlak. A tak sebere rodinné úspory, a vydá se do velkoměsta, aby zde začal kompletně nový život. Jenže město, to není jen tak pro každého - a Artemiovi brzy ukáže, kdo je tu pánem ... Vedle Fantuzziho a Šimona a Matouše byl toto jeden z filmů, který jsem viděl na tisíckrát kopírovaných videokazetách, a některé scény jsme si pouštěli stále dokola a gagů se nemohli nabažit (například kompletní první čtvrthodina je naprosto úžasná - Mami, zapni televizi, podívám se na zprávy). Sice pak už kromě pár dalších vtípků (supermoderní miniaturní byt (kde se ovšem nesmí pořádat taneční zábavy) nebo přijímací řízení do pojišťovny) film začne trochu nudit, ale i tak jde stále o nadstandardní kus zábavy. Rád se na film kdykoliv podívám znovu... (07.12.2010)

Hm, nic moc, Castellano nie je moc znamy reziser, jak tak pozeram, to si uz radsej pozriem stare talianske romanticke melodramy z prostredia talianskych vyssich crstiev - kvoli tomu, ze sa tocili v luxusnych atelierovych dekoraciach dostali nazov telefoni bianchi. Piesen lasky 1930 a Navzdy ta budem milovat 1933 . 50 % (23.10.2019)

Venkovský sedlák poprvé a sám ve velkoměstě. Se svými trampoty uprostřed přetechnizovaného světa. S bratrancem, který je už po svém čerstvém návratu z vězení opět jednou nohou v kriminálu. S holkou, která tolik oplývá sympatiemi a krásou, jenomže když ona myslí a žije prostě úplně jinak... :o) Velice povedená komedie, která od začátku skoro pořád hýří vtipem. Nebo pokud jím zrovna tolik nehýří, tak minimálně nechává diváka v očekávání, co bude dál. Jednotlivá vyústění jsou leckdy předvídatelná, poselství ve stylu „jaké je to velkoměsto skažené, plné nebezpečí, zločinů a touhy po penězích, naproti tomu jaká je ta vesnice po všech stránkách čistá“ může vyvolat dojem dávno obehraného klišé a závěr ještě navíc nabírá rozměr agitky. Ale v tomto milém kousku mi to vůbec nevadilo, protože jednak to poselství má něco do sebe a tvůrci ho podávají (včetně onoho kontrastu mezi vesnicí a velkoměstem) s obrovským nadhledem. . . . V italských komediích mám minimálně dvacekrát více restů, než zhlédnutých kousků, ale Nástrahy velkoměsta mi dávají znát, že nemusel bych se jim pořád tolik vyhýbat, doporučený kousek mi tentokrát plně padl do noty. Spokojen a příjemně překvapen jsem byl i hlavním hercem (Renato Pozzetto), který svou roli skvěle odehrál s využitím osobitého minimalistického (a současně vtipného) výrazu. 80% (21.10.2020)

Podařená komedie s velkým množstvím skvělých gagů a (ne)zapomenutelných situací a hlášek (u mě vede všechno, co souvisí s rezidencí). Celou záležitost mi ale strašně shazuje závěr. Skutečnost, že se postava ve filmu rozhodne úplně jinak, než bych se rozhodl já a to rozhodnutí ovlivní celý následující život, u mě zaručeně způsobí dlouhotrvající depku, na kterou nemají ani avantgardní režiséři :-). Subjektivním pohledem to vidím objektivně na čtyři, ale jsou tu i nějaké další nepříliš snadno vysvětlitelné antipatie. (28.01.2007)