Miesto nej

Taky jsem chtěla vyplnit prázdnotu nedělního večera, ale za mák nerozumím pravidlům té společensko-náboženské hry, o kterou tam šlo, nicméně mě bavilo dívat se hráčům přes rameno, i když jsem zpočátku nebyla schopná se orientovat, kdo všechno hraje a k jakému týmu patří. Přes naprosto odlišné a cizí prostředí došlo k zájmu, oslovení, obdivu - pro soudržnost rodiny, uznávání hodnot i prožívaní tradic, pro ukotvenou rovnováhu, kterou k životu potřebujeme a o kterou zde zvolna přicházíme... Spíše etnografická polodokumentární zpráva s poutavými obrazovými a hudebními akcenty. (13.01.2014)

Byla jsem na chvíli v jedné židovské rodině, plné složitých vztahů a tradic, kterým nerozumím a asi to nebylo ani režijním záměrem. Dle mého tomu chyběla alespoň malá jiskra, které bych se chytla, takhle to bylo jen dlouhé tápání nad tím, jak se rozhodne mladá osmnáctiletá Shira a ovdovělý Yochay naložit se svým životem dál. O snahu předložit emotivní pocity, kterými procházeli oba protagonisté jsem sice zaregistrovala, ale mně se je asi nepodařilo správně uchopit a přenést na mě. A do této situace se průběžně vkládaly ostatní příbuzní včetně rabína se svými názory. Souhlasím s komentářem uživatele DavidS. Přesto přes originální námět z trochu jiného soudku dávám ****. (27.09.2019)

Citlivý náhled do tradic a zvyků ortodxních židů, myslím si že ta největší zajímavost pro mě jako českého diváka spočívá v naprosté odlišnosti tohoto světa. Myslím si, že lidská empatie a povaha zde jsou i přes mé "nováčkovskéů náhlednutí mezi ortodoxní židy vykresleny velmi věrohodně a celý film působí civilně. (08.04.2020)

Nenápadný klenot izraelské kinematografie, jehož největší předností je až uhrančivá střídmost ve vyprávění, které téměř nevytváří dramatický oblouk a v nenápadné poetizaci sleduje jen sled situací souvisejících s předsvatebními námluvami v ortodoxní židovské komunitě. Jemně ironické postřehy pronikající do až etnografického a tolerantního zachycení tradic, srdečné vykreslení ženského světa, emoce podáváné hlavně skrze obraz a hudbu, to vše vytváří podmanivý celek. Možná může zprvu odradit zmatek související s vpádem do velmi exotického prostředí, v němž je obtížné nalézt vztah k postavám a jejich přesným motivacím, ale ke konci se situace výrazně zlepšuje. Zajímavé oscilování mezi skutečným cítem a závazkům vůči rodině či mezi nedotknutelností tradice a zobrazením jejích paradoxních průvodních jevů, vytváří ve filmu zvláštní napětí i podněty k přemýšlení. Díky tomu vztahová konfrontace není podána přímočaře, ale získává i nádech obecného zamyšlení nad platností rigidních pravidel. Závěrečný obraz je pak doslova audiovizuální symfonií a velmi silným dotekem prožitku hlavní postavy, vrcholným zadostiučiněním s nesmírně nakažlivým účinkem. (30.06.2013)

Drama židovky, která neví, zda se chce nebo nechce vdávat, ale aspoň umí hrát na heligonku. Tyhlety etnografické výlety do společnosti, která vyznává jiné morální principy a řídí se jinými zvyklostmi, jsou pro evropského diváka vždycky aspoň trochu zajímavé, ale většinou formálně nezajímavá a na jedno použití. Objedou filmové festivaly navštěvované měšťáky, liberály a intelektuály, tam na chvíli zaujmou a do roka budou zapomenuty, neboť přijdou jiné filmy s obdobným tématem. A pokud nebudou o ortodoxních židech, tak budou o mormonech, amiších, inuitech, nebo třeba o korejcích ze Sachalinu. (06.07.2013)