Stalker

Pokora, ostražitost, touha. To všechno se dá napsat o tajemné Zóně, ale stejně tak o filmu samotném. Stalkerovi jsem se celých 163 minut pokorně oddával, ostražitě si nenechával utéct všemožné Tarkovského (byť i nepodstatné) drobnosti a detaily a užíval si je. Stejně tak jsem toužil najít pravdu, co všechno je v této oblasti možné či nemožné a k čemu vlastně kdysi došlo. Ale skutečně chci tu odpověď znát? Vlastně vůbec ne, protože rád přistupuji na hru, že pravidla zde mohou být pokaždé jiná, neurčitá a ještě více mysteriózní .. (19.10.2014)

Ja asi nemám tú správnu bunku pre tento druh filmov, aké točí Tarkovskij alebo Kubrick. No čo, zabijem sa? Stalkera som úprimne zatúžila vidieť hneď po tom, čo som si prečítala knižnú predlohu bratov Strugackích. Aj keď som naisto vedela z počutia, že je to "divný" film (a mala čiastočnú skúsenosť so Solarisom). Predsa som chcela vidieť, koľko atmosféry a čo sa vlastne z knihy dostalo na plátno. Bohužiaľ je to asi hlavný dôvod, prečo sa nevyhnem porovnávaniu a prečo som bola taká sklamaná. Bratia Strugackí síce napísali scenár (ktorý z istého uhla pohľadu súhlasí s ich filozofujúcimi tendenciami v knihách) vyzerajúci "dejovo" ako voľné pokračovanie románu po pár rokoch, ale to, čo mi ponúkol Tarkovského Stalker, sa mohlo kľudne zaobísť bez Strugackích, bez vedeckofantastického motívu aj bez stalkera. Sú to proste dve a pol hodiny ťažko nudných intelektuálnych kecov! Kecov, kecov a kecov... o nesmrteľnosti chrústa, o tom či ľuďom dávať alebo brať nádej, a o tom, že za každý dar (hoci nádeje) sa platí. Plus dlhých záberov na depresívne post-apo scenérie a troch chlapov, z ktorých dvaja sú škaredí a starí. A čo sa stalo so stalkerom z románu? Zlatá guľa (vo filme Komnata) ho musela strašne poznačiť, lebo tragická postava chladného pragmatika žijúceho vo večných rizikách sa pri prechode z papiera na celuloidový pás zmenila na ufňukanú posratú trosku! (a jeho statočná manželka Juta degradovala na onucu) Tento filmový hrdina si románovú symboliku pomenovania STALKER nezaslúži - v knihe by na zbabelosť takého rangu dávno pošiel. Poserovia v Pásme nemajú čo robiť! Je veľmi otázne, či by to bez čítania knihy s názorom na film dopadlo lepšie - alebo ešte horšie. Mám pocit, že či už ho vytrhnete alebo nevytrhnete z kontextu predlohy, aj tak zostáva len akousi silne lyrickou nadstavbou slušného scifíčka, ktoré si s danými témami poradilo omnoho lepšie a aj na premýšľanie toho prinieslo oveľa viac. Filmový Stalker je príliš monotematický, príliš patetický a príliš otvorene moralistický. Sorry, bejby, kľudne ma vylúčte z akéhokoľvek klubu, ale tomuto tlieskať nebudem. Nie preto, že ostatní sa tu rozplývajú blahom. (14.02.2011)

Stalker ma po dávke Holywoodskej komercie doslova prefackal svojím filozofickým rozmerom a po dlhej dobe som sa prichytil, ako pri filme intenzívne premýšlam. Prakticky neodhadnuteľná schéma rozprávania príbehu, pri ktorej človek postupne pochopí, že dej nieje až taký dôležitý a že toto je odkaz, alebo skôr okno. Okno do duše zabalené do veľmi sugestívneho sci-fi hávu (pomalé, statické, kompozične skvelé zábery, občasne doplnené ambientnou hudbou) a ktoré sa otvára zžieravej myšlienke: "čo som to vlastne videl?". (06.07.2006)

Jsem smířen s tím, že nic famóznější za svůj život nikdy neuvidím. ____ Ruská filmová estetika posílená samotným přístupem Tarkovského činí ze Stalkera nezapomenutelnou epopej. Genialita filmu je tak dosažitelná, přitom tak vzdálená; kopíruje v podstatě Zónu, kam lze utéct a nalézt zázraky, ale je nutné pro to něco udělat - člověk zůstává na vše sám, nikdo mu nepomůže, žádná neviditelná síla ho nepopostrčí. Zóna je jedno z nejmagičtějších míst, kam kdy kterýkoliv režisér své diváky pozval. Zprvu se film zabývá šedinou světa, poté dává do vztahu hledisko humanisty (Spisovatel), vědce (Profesor) a věřícího (Stalker). Tarkovskij coby odpůrce „trojúhelníku abc" a techniky nadržuje Stalkerovi a Profesora nechává za oponou. Klíčové otázky: Smí racionální člověk důvěřovat niterným pocitům? Nezanikla by bez trápení i samotná touha po štěstí? Solonicyn (Spisovatel) a zejména Kajdanovskij (Stalker), toť dva magnety, z nichž nelze spustit oči. Tarkovskij svůj čarokrásný biohazard vystavěl v duchu básně v próze a mně nezbývá než mu za toto unikátní veledílo, které nesnese srovnání absolutně s ničím, hluboce poděkovat. (01.12.2007)

Přes mnohovýznamovost tohoto Tarkovského díla je možné film chápat (například) jako podobenství o pokoře, duchovní rozervanosti, víře a její ztrátě. Film může být (a je) pro některé diváky obtížně sledovatelný, a to pro jakousi dějovou pustost (ta je navíc podpořena téměř statickou prací s kamerou). O děj a akci však v tomto Tarkovského díle ani zdaleka nejde – jde spíše o rozbor hlubokých filozofických otázek, které jsou aktuální v dnešní moderní/postmoderní éře. Tarkovskému se tento rozbor zdařil na výbornou – vysoká kvalita jeho opusu je dosažena především myšlenkově hlubokými rozhovory a dále pak souhrnem obrazu (barev) a zvuku. Tarkovský natočil vskutku významné dílo – scifi, které vlastně ani příliš scifi není. Opus, který nenechá citlivého a pátrajícího diváka chladným; ba naopak: zapustí v něm své hluboké kořeny. (05.09.2003)