Sklizeň samot

Bohuslav Reynek (31. 5. 1892 – 28. 9. 1971) patřil k našim „nejzasutějším“ básníkům. Autor sám dělal velmi málo pro to, aby se prosadil, a doba po druhé světové válce mu nebyla vůbec nakloněna. Žil téměř programově v polovynuceném, polovyvoleném ústraní na svém statku v Petrkově a neprakticky hospodařil až do chvíle, kdy mu komunisté i toto hospodaření „znárodnili“. Reynek nepatřil k žádné literární skupině či názorovému proudu. Nejblíže měl ke katolíkům (rozhodně vírou) – jim ovšem připadal zcela bez disciplíny (podobně jako Jakub Deml). Reynek patří též k výrazným a významným grafikům s výjimečnou obrazností, povětšinou vázanou na kraj, kde se narodil a kde žil a kam nás Sklizeň samot také zavede. Již první verše (1912–1918) obsažené ve sbírkách Žízně a Smutek země svědčily o originálním a nevšedním básnickém talentu. Zpočátku ovlivněn dožívajícími postupy lartpourlartismu, po první světové válce expresionismem (básně v próze Rybí šupiny a Had ve sněhu) odpovídají touze vyjádřit se ke světu, v němž se rozpadají tradiční evropské duchovní hodnoty. Posléze se básník vrací k verši, jehož prostá až písňová tvorba mu dává spontánní oproštěnost. Reynek se obrací k vlastní doméně své poezie – k přírodě a vesnické realitě, která se však stává přirozenou součástí hlubšího soustředění k nejpodstatnějším problémům lidského osudu. (oficiálny text distribútora)