Jasmínine slzy

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Poněkud chladně vykalkulovaný příběh s kupou nesympatických postav, ovšem výborně zahraných, excelentními dialogy a výbornými momenty, byť až příliš často předvídatelnými. Ale nikde nikdo, komu by se daly věnovat sympatie, takže jsem se mohl v klidu věnovat tomu, co hlavně stálo za pozornost, excelentnímu hereckému koncertu Cate Blanchetové. Zahrála Jasmínu tak dokonale, že jsem jí měl plné zuby už za 5 minut a přesto jsem na ni zíral minut 90. Trošku obludárium, trošku depka a trošku políček maloměšťácké snobské přetvářce. (05.03.2016)

Zhlédnuto v kině. Pamatuju si, že jsem na tento film viděl trailer už před nějakou dobou, ale moc mě nepřesvědčil. Takže když tento film hrál poprvé v kinech, propásl jsem ho. Poté ale začal sbírat nominace a hodně pozitivní ohlasy, takže ho kino uvedlo ještě jednou při speciální příležitosti a to jsem si řekl, že půjdu, když už nic, tak alespoň jeden film od Woodyho Allena uvidím na velkém plátně. Po skončení snímku jsem byl strašně rád, že jsem šel. Blue Jasmine je parádní příklad, proč Woodyho Allena uznávám jako tvůrce, ale nepatří k mým oblíbencům. Když se snaží, tak píše jedny z nejlepších scénářů. Tady se opravdu vytáhl a napsal naprostou lahůdku s několika rovinami, které plynou bezchybně, doplňují se a ani jedna z nich není zbytečná, protože nám vždycky poodhalí něco víc o situaci (ať už minulé či současné) nebo o dané postavě. Navíc Woody má neobyčejný cit pro casting a posléze i vedení herců - to, co zde předvedla Cate Blanchett, je herecký koncert první velikosti a já, i když jsem chtěl původně fandit Sandře Bullock, budu držet palce na Oscarech pro rok 2014 právě Cate. S klidným svědomím říkám, že tohle je jeden z nejlepších filmů, co kdy Allen natočil (a to říkám jako někdo, kdo viděl všechny filmy, co kdy natočil). 100 %. (21.01.2014)

Woody Allen se řadí k mým nejméně oblíbeným režisérům. K čertu s nějakýma zásluhama. Jeho filmy už tak často velmi těžko přežívám a s Jasmíninými slzami jsem zřejmě trefil jackpot. Pro takhle otravný snímek by měla vzniknout zvláštní kategorie. Hlavní postava je přímo nesnesitelná a jediné co mě naplňovalo radostí byl fakt že s každou další minutou jsem stále blíže vysněnému cíli. Neprozradím žádný šok že děj je od ničeho k ničemu a celé to skončí s Blanchett na lavičce čekající kdo si k ní přisedne další. 3x fuj a ještě jednou fuj. 0% (28.02.2018)

Sklaplo mi, zatrnulo a pořádně zamrazilo! Asi bych se měl Woodymu Allenovi omluvit za svůj výrok o tom, že jeho filmy byly v osmdesátkách úžasné, v devadesátkách inspirující, ale nyní jsou oficiálně trapné. Blue Jasmine je všechno, jen ne trapná nebo zbytečná položka v Allenově filmografii, která nevznikla čistě proto, aby dostála režisérovu obsedantnímu závazku co rok to film. (18.01.2014)