Za kopcami

Opäť výborne koncepčne vybudované. Každý obraz natočený na jeden záber. Oproti debutu tu režisér častejšie pracuje s hĺbkou mizanscény. Napriek šialenej dĺžke nie sú v scenári hluché alebo okato zbytočné motívy, aj keď je na uváženie, či práve minutáž nezráža napätie a naliehavosť akou sršal Mungiou prvý film. Nakoniec to neskĺzne do moralistickej polohy a autor sa šalamúnsky vyhne adresnému obviňovaniu. Všade odbočky k "realistickým detailom". Je to poctivo urobený film. Napriek tomu mám pocit, že to nemá také gule ako 4 mesiace, 3 týždne a 2 dni. (25.06.2012)

Mungiu v této zajímavé variaci na téma "Cesta do pekla jest dlážděna dobrými úmysly" stylisticky navazuje na svůj předchozí film. Opět velmi dlouhé vycizelované záběry s propracovanou mizanscénou. Ač většinu stopáže vyplňují dialogy, film nesklouzne ke statičnosti a rozhlasové hře. Jen mi zde scházela tíživost a gradace atmosféry jako u 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, Na druhé straně kopců mě nechalo trochu netečným. (01.07.2012)

Mungiu mě po svém předchozím oslavovaném filmu, který mě nechal naprosto chladným, příjemně překvapil. Ze začátku jsem měl strach, co s tou obrovskou stopáží (na artový film), ale nakonec nemůžu říct, že bych se v průběhu filmu nějak výrazně nudil. Zhruba 110 minut jenom tak sledujete čistý realismus, občas uznale pokývnete hlavou nad chytrým střihem nebo hloubkovou kompozicí záběru, ale stejně pořád jenom čekáte, co z toho vyleze. A opravdu se tak stane, poslední půlhodinu Mungiu hezky přitvrdí a místo čiré popisnosti se nenápadnou, ale znatelnou změnou formálních prostředků (a také zkvalitněním dialogů) soustředí na co nejlepší vyjádření myšlenky a názoru. Zejména poslední dva statické záběry opravdu stojí za to a díky tomu má Mungiův film hezký "dojezd" ještě dlouhé minuty po skončení titulků. Což jsem u 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny postrádal nejvíce. (08.04.2013)

Číst Na druhé straně kopců jen jako obžalobu zaostalých církevních praktik je hrozně zjednodušující. Mungiův film, který rekonstruuje skutečně proběhlou kauzu, místo jednoduše vysvětlitelných tezí naopak předkládá komplikovanou analýzu rozličných společenských i osobních vlivů, příčin a následků, v jejichž srdci je láska a lék na ni hledat konvenčními způsoby těžko. Nedaří se to ani klasické medicíně, kterou film nenápadně přirovnává také k jistému druhu dogmatického náboženství. Výborná je třeba scéna, ve které nemocniční lékař předepisuje léky pro Alinu a dává instrukce řádové matce. Doktor sedí v centru rámu a nad ním na stěně visí trio ikonických nebo ryze religiózních výjevů (Panna Marie, nějaký kýčovitý new-age výjev a Mona Lisa), takže když pak podává informace o předepisovaných prášcích (3x denně ten, 1x onen), zní to úplně jako farářovo přikázání po zpovědi (10x Otčenáš atd.). Když bych se měl přesunout na trochu obecnější rovinu, je film mimo jiné o tom, jak si současná společnost neví rady s psychosociálním rozměrem nemocí, protože jejich příčiny se obvykle nedají exaktně zjistit a jít na ně se sáhodlouhým výčtem hříchů a odevzdáním se Bohu je zase druhý extrém. To se mi na těch nejlepších filmech rumunské nové vlny hodně líbí - některá témata explicitně a snad ani implicitně neřeší, ale minimálně se jich nějakým způsobem dotýkají a podávají o nich cenné výpovědi. Zároveň je tento Mungiův film - podobně jako vzpomínané Tenkrát v Anatolii - plnohodnotným uměleckým dílem, které je opravdu nutné vidět na plátně nebo alespoň v dobré kvalitě na velké obrazovce. Ještě komplexněji než v 4 měsících, 3 týdnech a 2 dnech (slavná scéna vánoční návštěvy rodičů a rozpravy u stolu) se tu pracuje s komponováním záběrů do hloubky prostoru, kdy jsou jednotlivé postavy rozloženy (obvykle podle momentální důležitosti) do několika plánů. Nikdy nejde o samoúčelný typ inscenování; vždy se dialogy vedou napříč těmito plány a jednotlivé odbočky mají své opodstatnění. Právě vzájemným kontrastem statických "tableau" záběrů (převažujících v první polovině) a pohyblivé kamery sledující obvykle Voichitu v nějaké dramatičtější situaci (spíše v závěru) film vytváří napětí a přidává akčnějším pasážím na naléhavosti. Neskrývám, že jsem film plně docenil až napodruhé a že je k jeho sledování potřeba větší dávka pozornosti a vnímavosti (navíc téměř dvě a půl hodiny), ale právě v tom tkví jeho síla a potenciál. (10.04.2013)

Film, který jsem měla už dlouho v hledáčku. Na rodíl od většiny diváků mě scéna vymítání tolik nešokovala a nepovažuji jednání otce a sester za zaostalost. Alina nemohla v klášteře zůstat, ale také nedokázala odejít. Vojčita zůstat chtěla, ale nechtěla opusit Alinu. Umanutost Aliny i její agresivní vpády působily presvědčivě jako psychické onemocnění. Napadlo mě, jak se lišil postup sester a otce od zpacifikování obyvatelů psychiatrické léčebny třeba v Přeletu nad kukaččím hnízdem? Kdo určuje diagnozu a ordinuje léčbu? Byla Alina nemocná? S napětím jsem očekávala na rozuzlení. Inu dobře myšlené nemusí být ještě dobré. Hodně výmluvný konec. (02.03.2018)