Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář

V mnoha scénách geniální parodie na červené knihovny, jejíž jediný problém je v tom, že Frič plně nevyužívá potenciál parodie. A teď nemluvím o těch shůry přidaných dodatcích, že je to parodie a že to tvůrci nemysleli vážně, ale o místech, kde to prostě je poněkud hluché a ne tak trefné, jak by mohlo. Ve zkratce - mohlo to být parodické ještě víc, i na rok vzniku. Ale všechna ta teatrální přehrávání, ty neuvěřitelné zvraty v závěru, aby všechny postavy skončili buď šťastně v páru nebo se aspoň zlepšily, ty trefné hlášky ("No to já nevím, film byl tehdy ještě němý." ----- "Změnilo to barvu, ale pro jistotu mu dáme dvě lžíce." - "Bacha, je to jed!" - "Vidíte, ještě že jsem byl tak opatrný!" - z toho jsem umíral smíchy), které se v mnohých takových dílech berou smrtelně vážně nebo ty filmařské nápady typu žebříku do nebe... to prostě geniální to je a to se prostě ocenit musí. A i přes dostatečně nevyužitou dvouhodinovou stopáž to rád uvidím znova a znova a znova... 4* (25.01.2024)

Když už se Frič pokoušel o pořádnou parodii, tak měl rozhodně parodizované záležitosti parodovat mnohem okatěji. Tak jak nám to v tomto filmu předvedl vypadá přeci jen jeho každý druhý film, a to o záměrné parodie nejde. Šlechetnost, dobrotu a ty nejúžasnější lidské ctnosti hlásá snad v každém svém filmu. Zde to jen o trošku víc pozveličoval. Celková dějová linie mi nepřišla nijak závratně zajímavá. Roztočený kolotoč všemožných záhad a náhod nebyl kdovíjak vtipný. Vtipný nebyl ani milostný mnohoúhelník. Vtipný mi přišel snad jen závěr, kdy Frič jen tak pro jistotu, v době vzniku filmu, pologramotnému národu vysvětlil, že se vlastně celou dobu jedná o parodii, tak aby náhodou někdo nenabral podezření, že se dočista zbláznil. (18.07.2018)

Prvú hodinku som bol trochu rozorvaný. Aj napriek niekorým smrtiacim hláškam (nemý film) a gagom (maľovanie) sa mi to totiž viac páčilo ako červená knižnica než paródia na ňu (som divný, ja viem). Potom sa však prehodí na ďalší prevodový stupeň a graduje to až do úžasného záverečného aktu, ktorý som sa komplet prerehotal nahlas. Jediná škoda je tá dĺžka. Predsa len to mohlo byť kratšie a údernejšie. Ale na druhej strane by som sa asi nedostal, kam som mal. Skvelá paródia a rozhodne jedna z českých najlepších. 9/10 (01.12.2020)

Film, kterým se Oldřich Nový opět vrátil na výsluní popularity v naší zemi. Jen o rok později byla tato popularita zašlapána do země, když ÚV KSČ vydali nařízení, že hlavním výtvarným prostředkem musí být socialistický realismus na současné náměty. Kdyby ten film nenatočili tento rok, už nikdy by nespatřil světlo světa. V tomhle filmu se nám zase vrací náš starý známý elegán a milovník žen. A dokazuje nám, že je to pořád ten náš starý dobrý milovaný Nový. Staronový starý Nový. Je zajímavý, že tento film je nedoceněn i dnes, přestože je vlastně tím nejkvalitnějším, co v prvních deseti letech po válce vzniklo. A tak nám nezbývá, než se jen kochat tímto inteligentním parodováním milovnického žánru člověkem, jenž to umí ze všeho nejlíp, tedy tím největším milovníkem. (23.02.2006)

Nenápadný zázrak vrcholné české parodické komedie má v tomto díle určitě jeden ze svých zřejmých zdrojů a současně i vrcholů. Zdrojem travestie tu je pochopitelně s ohledem na dobu vzniku braková tvorba "románů do kapsy" (rodokapsů) třicátých let. Až unyle působící scény, natáčené jakoby záznam z divadelního představení, jsou téměř nevyčerpatelným zdrojem robustnějšího i jemnějšího humoru. Duchaprázdnost tehdejšího "čtiva" (další výraz pro brak vzniklý ve třetí čtvrtině minulého století) přímo bije do očí. Až anglická schopnost sžíravých sebesarkasmů pronášených postavami a herci, od kterých by to nikdo neočekával (Vítová, Nollová, Nový, Korbelář, Pištěk) kouzlo tohoto mimořádného filmu jen dále násobí. Dnes sporně působící vysvětlující závěr nebyl určen ani tolik tehdejšímu filmovému divákovi jako mnohem spíše partajní cenzuře rychle se rodící komunistické totality (film byl natáčen podle dostupných dat zhruba na jaře až podzimu 1948 a jeho premiéra spadá do jara 1949, tzn. do doby stupňované bolševizace společnosti, času rychlých vnějškových proměn dogmatu i jeho personálních ztělesňovatelů, v níž si nikdo nemohl být - a také nebyl - jist ničím). Nejen tento zářivý film naznačuje, koho vlastně v roce Pražského jara v náhlé smrti Martina Mac Friče česká i československá kinematografie ztratila. (12.09.2007)