Thérèse Desqueyroux

Jak jsem měla ráda Amélii z Montmartru. Kde ty časy jsou? Tautou jsem po shlédnutí Thérèse Desqueyroux již definitivně zařadila mezi protivné ženské. Ve všech filmech, které jsem poslední dobou viděla je stejná. Její varieta výrazů je výrazně omezená a na každého se dívá jako na obtížný hmyz. Příběh samotný se mi vůbec nelíbil. Dva lidé, z nichž ani jeden neumí k tomu druhému najít cestu a svůj život změnit. Ještě že Bernard neměl podobný nápad jako ona. To by se asi dost divila. Nevím, co autor sledoval, ale takto si pokrokovost nepředstavuji. Therese je v příběhu zápornou postavou a Tautou tomu výraznou měrou napomohla. Její hrdinka na začátku neví co chce a na konci taky. Dvě hvězdy jsou za přírodní scenérie a kostýmy. (18.05.2014)

Bezemočný príbeh strnulej a závistlivej ženy v podobe nie práve najlepsie upravenej (ale inak krásnej) Audrey Tatou s výrazom starej korytnačky... nemôžem si pomôcť, ale takto zle ešte nikde vevyzerala, možno to bude aj tým, že z nej nevyžarovala tá energia a charizma, ktorou bežne oplýva. Dej je však ešte zdĺhavejší, pomalý a menej pútavý, ako v príbehoch Jane Austen. (23.05.2014)

Je neuvěřitelný jak se na festivalu trefuju do filmů, který jsou z tematickýho hlediska spíše ženský, no co asi se ze mně s přibývajícm věkem stává položena. Samotný film rozhodně není žádná přeslazená hubička, ale bohužel ani emocemi nabitý drama. To co se odehrává na plátně je v podstatě hezká obrazová nuda. Nějak mně nepřišlo že by měla Therese pokrokový názory a způsob který zvolila aby dosáhla svýho by měl by přece moh být natočen daleko větším strhujícím stylem. Claude Miller, budiž mu země lehká před několika lety uváděl na FFF film Svědek kde dokázal na několika metrech čtverečních rozehrát neskutečný emoční uragán. Tak v čem je tady zakopaný pes ? Možná tu postavu Audrey zahrála...mně ten "boj" Therese připadal, že na 100 rezignovala na svůj život, neustále stejnej výraz hlavní hrdinky prostě emocím nepomáhá. Nevyčítám to Audrey, protože to zřejmě byl záměr aby lépe vynikl závěr, kde najednou byla úplně jiná. Docela by mně zajímal originál z roku 1962. Obrazově je to baladička, leč film má tempo raněnýho šneka a to není úplně nóbl. (27.11.2012)

Při sledování tohoto filmu jsme se v mnoha ohledech ztotožňoval s uživatelem Enšpígl. Nejenom, že se příběh s Thérèse Desqueyroux táhne jako chlupatej knedlík v puse, on prostě hodně nudí. Jenže i tak se mu nedají vytknout určité kvality. Třeba taková kamera se záběry na tamní francouzský venkov neměla chybu. Také Audrey Tautou tady byla fajn, i když by její postava potřebovala trošku života do toho umírání. Jenže co naplat, když tvůrci z tohoto filmu udělali červenou knihovnu. Film mi z tohoto důvodu trošku připomínal neméně zvláštní francouzský film Studnařova dcera. (18.05.2014)

Thérèse Desqueyrouxová je protikladem a zároveň doplňkem Emmy Bovaryové, jiného slavného francouzského spisovatele. Tak, jak je Ema bytostně senzuální, tak je Tereza racionální. Jedno ovšem mají společné: nerozhodnost, zmatek, bezcílnost; jednak z nedostatku činnosti (lhostejnost k vlatnímu dítěti, nezájem o vedení domácnosti), jednak z egoismu a pýchy, počátku všeho hříchu. Tereza je konfrontována s osudem své přítelkyně Any, její vášnivý poměr by chtěla posunout na (svou) intelektuální úroveň. To se jí nepodaří, nepodaří se jí ani další podobné pokusy, uvědomuje si je jen, jak jí unavují hovory s manželem o lovu a počasí. Největším trapasem je její pokus o vraždu manžela, o který se pokusila "jen tak, aby se něco dělo" - viz též její sen o založení požáru. Když se jí v závěru Bernard ptá, proč to udělala, odpoví, že mu řekne pravdu. Neřekne mu nic pochopitelného ani srozumitelného - a právě to je její nezpochybnitelná pravda. Nakonec se přece jen z manželských a mateřských vztahů vyprostí a vydá se "mezi lidi" do Paříže. Jak se jí tam bude dařit? Hmm. - Flaubertova charakteristika (jedna z mnoha) jeho Emy platí i pro naši Terezu: Ostatně obestírala teď všechno takovou lhostejností, ..., že už ani nebylo možno rozeznat sobectví od lásky a zkaženost od cnosti. Z jiného pohledu jsou Ema i Tereza tiché průkopnice feminismu. Neodmítají jen tadiční "ženskou roli" a nedomnívají se jen, že sami mají rozhodovat o svém osudu, ale též že mohou rozhodovat o osudu svých a jiných (zde se jim ale nedaří) mužů. - Nemluvil jsem dosud o hercích, stačí o herečce, Audrey Tautouová zde zřejmě naplnila představy autora knihy, režiséra, a zřejmě i moje, a dostala se vzhledem k "Amélii" na vyšší stupeň herectví. Pozn.: Považovat Françoise Mauriaca za červenou knihovnu, to je stejná síla jako považivat za ní Dostojevského. (05.09.2023)