Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru

"A TO MI ŘÍKALI - JEĎ DO ITÁLIE, TAM SE NIC NEDĚJE" upozorňuje Argento hrdinovými ústy na čerstvý razantní nástup gialla i sebe sama. Argento se teprve rozjíždí, ale i tak mu to jde od ruky. Pár fajn záběrů a ústřední lalala motiv, ale vizuálně ani hudebně zatím žádná velká divočina a ani žádné krvavé orgie, zato mě překvapily vtipné komické figurky a momenty. Závěrečné vysvětlení bylo notně krkolomné a schválně překryté skvělým baletem letadel, ale vrah se mi móc líbil. (18.10.2011)

Horor ani náhodou, jde o čistokrevný thriller ve kterém si divák krve mnoho neužije (vraždy jsou natočeny docela decentně), zato je mu v hojné míře dopřáno seznámit se s řadou bizarních postav (pasák, malíř, starožitník, informátor, zabiják - důchodce v neodolatelné žluté bundičce), které spolu hovoří, jednají a namnoze i vypadají jako dementi. Podobný zážitek jsem od Daria Argenta nečekal, ale nemohu říct, že by mne jeho prvotina vyloženě zklamala. Jako obdivovatel Suspirie a jejích pokračování jsem se těšil na něco jiného, přesto jsem se svým způsobem bavil a užil si svéráznou atmosféru filmu, který se pro mnohé Argentovy fanoušky stal kultovní klasikou. Ještě poznámka pro ornitology a milovníky ptactva vůbec - pro titulní roli si tedy mohli tvůrci taky vybrat jiného opeřence, než zrovna notoricky známého jeřába královského (Balearica regulorum), který nežije na žádném jižním Kavkaze, ale v Africe a chová ho v hojném počtu kdejaká zoologická zahrada po celém světě :-)) . (06.06.2010)

Tak takto sa to teda začalo. Takto vstúpil do sveta kinematografie génius. Týmto snímkom odštartoval svoju kariéru taliansky režisér Dario Argento. Film "Vták s krištálovým perím: Prízrak teroru" je jeho celovečerný debut. Podľa vlastného scénara ho natočil v roku 1970. Jasne v ňom naznačil akým smerom sa bude uberať jeho ďalšia tvorba. Surové mysteriózne krimi horrory. Vytýčil si svoju cestu a zvolil štýl. Ten potom pri ďalších svojich filmoch vypiloval do dokonalosti. Časom sa z Daria Argenta stal grande re Giallo. **** (03.02.2016)

Velmi povedeny Argentuv vstup na filmovou scenu. Uz od sameho zacatku mel jasno v tom, co ho fascinuje a ceho se bude drzet celou karieru - brutalni vrazdeni peknych zen. Jeste zde v podstate vubec nebrousi do sve osudove sfery hororu, brutalita jeste neni buhvijak vyhrocena i vizualni briliance jeho pozdejsich del jeste neprosvita tolik na povrch. O to vic se ale mohl soustredit na pribeh a rozvijeni chytlave zapletky, italske interiery i exteriery opet nezklamaly a v podstate uz zde zacal pokladat zakladni stavebni kameny zanru Giallo. Nemluve o tom, ze nez si nechal Argento dopovat sve filmy nekompromisni hudbou Goblins, neskladal pro nej nikdo mensi, nez Ennio Morricone a vysledek neni vubec spatny. 7/10 (28.10.2010)

L'Uccello dalle piume di cristallo (lekcia ľubozvučnej taliančiny v celej svojej kráse) drží u mňa hneď dvojnásobné prvenstvo - je to môj prvý Argento vôbec a zároveň maestrov debut, čo je na ňom asi tá najprekvapivejšia skutočnosť. Už od úvodnej scény ma totiž absolútne uhranul nemiestne pôsobivou vizuálnou kompozíciou scény útoku v galérii (ako príznačne zvolené prostredie vzhľadom na Argentovu budúcu reputáciu a jeho najsilnejšiu stránku), sprevádzanou temnými tónmi Ennia Morriconeho ("kúzelník za kamerou" a ďalší z nefalšovaných kráľov obrazovej sugescie Vittorio Storaro v tej dobe debutoval, takže jeho účasť je pochopiteľná, ale ako dostal už do svojho prvého filmu Morriconeho je pre mňa záhada). Veľké presklené vchodové dvere, moderný dizajn, skulptúra vtáčej nohy a kontrast belostného povrchu sály s karmínovočervenou krvou ženy, plaziacej sa po zemi a prosiacej o pomoc. K tomu perfektné využitie svetla a tieňa, a neodmysliteľná poetika kožených rukavíc a chladnej ocele, vnárajúcej sa do tela. Tak sa robí to, čo poznáme pod pojmom atmosféra. Opojný audiovizuál (každá vražda má svoj štýl a predchádzajú jej zaujímavé obrazy, plus nápad vizuálne pripodobniť neúplnú spomienku spisovateľa k fotografiám vraha je výborný) a dynamické tempo deja dajú zabudnúť aj na mierne nedostatky príbehu a lapsusy v logike chovania postáv (záver pôsobí trochu ako na drogách, ale zážitok našťastie pokaziť už nedokáže). Predsa len je nutné si uvedomiť, že Argento len dômyselne využíva základné princípy filmu, teda práve to, čo vidia naše oči a počujú naše uši. Keď chcem film dokonale rafinovaným spletitým dejom, siahnem po Nolanovom Memente či Hitchovom Vertigu, alebo len kvalitnom románe. U Argenta, zdá sa, nič také nepotrebujem, čo na druhú stranu neznamená, že by dej plný zvratov s relatívne prekvapivým finále nemal divákovi čo ponúknuť. Akurát skôr divákovi v 70.-tych rokoch, ako tomu súčasnému. I napriek tomu som veľmi spokojný a konečne plne chápem označovanie mojej obľúbenej režijnej dvojice Cattet-Forzani za pokračovateľov Argentovho odkazu. 80% (04.08.2014)