Réžia:
Pablo LarraínKamera:
Sergio ArmstrongHudba:
Carlos CabezasHrajú:
Gael García Bernal, Alfredo Castro, Néstor Cantillana, Antonia Zegers, Jaime Vadell, Pablo Krögh, Amparo Noguera, Pedro Peirano, Sergio Hernández (viac)Obsahy(1)
Píše se rok 1988 a René se vrací ze stáže v USA, kde se učil, jak dobře prodat coca colu, a hned se zapojuje do dění v rodném Chile. Povede totiž kampaň demokratických stran proti stárnoucímu despotickému generálovi. Snímek nominovaný na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film je lehkým, místy až groteskním pohledem na osmdesátá léta a především na to, že pravda je sice jenom jedna, ale abychom ji dokázali prodat, nesmíme ji lidem říkat úplně celou. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (9)
Recenzie (58)
Nahlédnutí do posledních dnů dožívající pravicové diktatury, která už za pozměněné světové geopolitické situace nedokázala navenek ani směrem dovnitř legitimizovat svůj vyžilý a nikam nesměřující systém. A přesto její základy byly bohužel silnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Klid a pořádek, práce, třikrát denně jídlo a u někoho dokonce i možnost zaplatit studia dětem a lidé rázem začnou tolerovat i nějaká ta zmizení, vraždy, mučení atp. Smutný je v případě Chile nejen tento aspekt, ale vlastně i způsob, jakým byla (alespoň v nám předloženém filmu, jenž naneštěstí není daleko od pravdy) poražena. Demokracie je vlastně amorfní všechno a nic, fungující jen na základě primitivních emočních vzorců, jimiž se dá lehce člověkem manipulovat. A když demokracie zvítězí? Tak opět přijde na řadu výměnný obchod - za materiální blahobyt tolerance nerovností, chudoby, promarněných perspektiv a potenciálů těch dole atp. Proto závěr zamrazí i u obyvatel "svobodného světa" - demokracie je vlastně produkt, vytvářený (politickou) reklamní agenturou... ()
Zaujímavé spracovanie, hoci keď tak nad tým rozmýšľam, radšej by som si o tomto "prevrate" v Chile pozrel nejaký poriadny dokument. Aj keď film sa snažil verne skopírovať skutočnosti, tento štýl a snahy o autentickosť ma až tak neoslovil. Ale tým nechcem povedať, že by to nebolo vydarené. Práve naopak, bolo to zaujímavo poňaté, občas mi až prišlo smiešne a ironické ako sa dve protistrany Si a No predbiehali v tých populistických reklamách na utópiu :) Ale vlastne také niečo sa stalo v podstate klasickým prvkom všetkých politických kampaní. Aj keď v tomto prípade boli niektoré tie propagačné materiály a slogany neuveriteľne komické. Ale tak, originalite sa medze nekladú! ()
Těšil jsem se na historicky přesné drama ze světa Chile pod nadvládou zdejšího diktátora Pinocheta. Nečekal jsem ale, že tenhle film bude tak moc přesný, že se mě i obrazem bude snažit vpravit do tamních osmdesátých let. A je teda fakt, že historickou přesnost měl opravdu přísnou. Horší už to bylo s obrazem, kterej evokoval obraz těch nejhorších céčkových osmdesátkových filmů na těch nejvíc ošoupaných VHSkách, aby tak vytvořil dojem správné historické nálady. Upřít mu tedy originalitu v žádném případě nemohu, ale zase se musím přiznat, že zvyknout jsem si na tuto formu vyprávění taky nedokázal. Přeskakování jednotlivých scén a vědomý střih, jak za Bolševika, sice vypadá zajímavě, ale ve spojení s přesným historickým popisem i toho nejmenšího prdu řádové uklízečky tamního uskupení „No“, se jeví místy dost nudně. ()
Absence vztahu mezi reklamou a produktem. Nezáleží na tom, co reklama tvrdí: výrobek nebo politik ty vlastnosti vůbec nemusí mít. V Českém snu produkt vůbec neexistoval, přesto kampaň proběhla úspěšně. Říká Vít Klusák o filmu No v Lidovkách. Nejen o tom je NO. Také o nerovném vztahu diktatury a opozice. A o jednoduchou, ale jasnou linkou načrtnutém vztahu hlavní postavy s bývalou ženou a se svým ambivalentním šéfem. Skvělé jsou dobové klipy z kampaně. Přímočarý scénář jen radost pohledět. V Chille vznikl film, jakých u nás už mělo vzniknout X. Jako Pouta. No prostě nutná návštěva kina nebo povinný domácí filmový klub. Zvlášť pro lidi, kterým by mohla selhávat paměť nebo rozum... ()
Před začátkem filmu se na plátně kinosálu objevovaly křiklavé upoutávky na blockbustery s lákavým vizuálem a nablýskané reklamy, které se krátkodobým efektem snažily upoutat divákovu pozornost. Poté následoval zrnitý rozostřený obraz, který jako by vycházel z televizní obrazovky 80. let nebo z dobového dokumentu a zvlášť v kontrastu s předchozími záběry působil jako omšelý příbuzný. Na události spojené s vypsáním referenda o setrvání Pinocheta v úřadu si ještě živě pamatuju. Prakticky nikdo nechtěl uvěřit, že by se vší mocí, kterou disponoval, dobrovolně vzdal vlády a očekávalo se jeho přesvědčivé vítězství ve zmanipulovaném volebním procesu. No ukazuje cestu, jak se podařilo generála, který zdánlivě držel všechny trumfy v ruce, vrátit z prezidentského úřadu zpět do kasáren. Ne připomínám nezpochybnitelných zločinů a už vůbec ne revolucí a manifestacemi, ale vtipem a reklamou. Místo disidentů vyprovodili Pinocheta reklamní stratégové a kreativci. Ti vyhráli duel se svými vládními konkurenty, protože vsadili nikoliv na strach, ale na naději. Sebelepší ideály, program nebo osobnosti nejsou bez náležité reklamy prodejné a prosaditelné. Jinde charismatický Bernal je tady upozaděný, film se soustředí na procesy a události, nikoliv na hlavní postavu, která je tu spíš jakýmsi průvodcem a spojovatelem. No je malý, ale zajímavý snímek, který se zapíše do paměti. Celkový dojem: 90 %. ()
Galéria (28)
Fotka © Rialto Distribution
Zaujímavosti (5)
- Film NO je založen na neuvedené hře Referendum (Plebiscito) chilského novelisty Antonia Skármety, který jako jeden z mnoha odešel do exilu, když Pinochet sesadil prezidenta Allenda. (Zdroj: Artcam)
- Pro navození dobové atmosféry a pro obrazový soulad s archivními záběry byly pro natáčení použity reportážní videokamery z 80. let Ikegami HL-79EAL, z nichž byl signál přes převodník nahráván do moderního rekordéru. (franta.zila)
- Postava René Saavedru je voľne založená na Eugeniovi Garcíovi. Vo filme ho stvárnil mexický herec Gael García Bernal. (MikaelSVK)
Reklama