12 křesel

První koprodukční polsko-československý film byl zároveň první filmovou adaptací klasického textu Ilfa a Petrova, který pro film upravil Karel Lamač. Jen do roku 1945 vzniklo dalších 6 verzí, mezi nimi například Šťastný smolař (13 Stühle, 1938) s Heinz Rühmannem a Hansem Moserem v hlavních rolích. V československo-polském prostředí téma připadlo dvojici Vlasta Burian a Adolf Dymsza. Režírovala je dvojice Mac Friče a Michala Waszyńského a vytvořila tak pro sólistu Buriana jedno z nemnoha partnerství jeho filmové kariéry. Do té doby byl Burian párován s komičkami Zdenou Kavkovou a Anny Ondrákovou, později si vystačil s nahrávači ze svého divadla Čeňkem Šléglem a Jaroslavem Marvanem. Dnes je bohužel k dispozici neúplná kopie filmu a proto není zcela jednoznačně možné zhodnotit jeho skutečné kvality. Chybí také srovnání se soudobými polskými filmy, ze kterých by bylo zřejmé, že například Waszyński s Dymszou nebo Pogorzelskou pracoval opakovaně. Formálně jde spíše o zvukovou grotesku, což v soudobém kontextu čs. filmu patří mezi unikáty. Vladimír Just například tvrdí, že Burian byl nakonec stejně populární v německy mluvících zemích jako v Polsku a mezi postavami z loutkového divadla se Vlasta Burian stal synonymem pro Kašpárka. Ostatně na tradici partnerství s polským filmem se navazuje dodnes a v historii obou kinematografií můžeme najít takové tituly jako Co řekne žena (1958), Kukačka v temné lese (1984), Zátah (1985), Jestřábí moudrost (1989), Je třeba zabít Sekala (1997), Všichni moji blízcí (1999), Král sokolů (2000, který byl koprodukcí také s Maďarskem), Karamazovi (2008), Legenda o létajícím Cypriánovi (2010) nebo Lidice (2011). (21.02.2009)

Při hodnocení tohoto filmu je nutné mít na mysli ještě více dobu a její kontext, které provázely jeho zrod. Teprve potom je možné přihlížet k tehdy netradičnímu koprodukčnímu česko-polskému propojení a k hodnocení tandemu Burian-Dymsza. Zdá se mi, že přenesení do polských reálií bylo šťastné právě tak jako Burianovo napojení na rozporuplnou osobnost polské kabaretní múzy. Skutečnost, že film se se svou poetikou snad nejvíce blíží dobovým americkým vzorům končícího "zlatého věku grotesky" i špičkovým filmům OSVOBOZENÝCH, režírovaných rovněž Fričem, činí KŘESLA historicky mimořádně zajímavá a přínosná. Některé nedostatky, více či méně právem vytýkané mými předkomentátory na tomto fóru, se jeví ve světle této souvislosti a zejména celkové úrovně burianovské filmografie jako pominutelné a překlenutelné. Burianův výkon tak i v tomto případě naznačuje skutečné možnosti tohoto mimořádně nadaného dramatického umělce, které dalekosáhle přesahují někdy až příliš lidovou produkci stále nepřekonaného "krále komiků". (14.02.2010)

Vraj jump cuts do filmu priniesol J.-L. Godard, ale po tejto archaickej projekcii to kľudne mohli byť naši kolegovia z Poľska a Čiech. Žarty bokom. Dvanáct křesel je obecne jedným zo slabších Burianových filmov, hoci (si dovolím tvrdiť) podáva jeden zo svojich kvalitnejších výkonov, ktorý sa opiera o jeho improvizačné schopnosti. Kostra a systém rozprávania ešte ťaží z grotesknej kinematografie a o námete o zdedenom majetku po nikdy nevidenej tete je už tak často odrozprávaným, že už nemal čím prekvapiť. Ale je to režisérska dvojica, ktorá nedokázala rafinovanejšie zúročiť potenciál ústrednej internacionálne zladenej dvojice v niečo zaujímavejšie, vtipnejšie, s nosným existenciálnejším podtextom o márnej situácií (ne)dosiahnutí onoho dedičstva. Tam sa mohli skutočne predviesť vo väčšom štýle. (02.12.2015)

Burianovská komedie na hranici klasické grotesky. Uběhaná, téměř akční, plná situačního humoru, který však utlačuje tradiční Burianovu slovní ekvilibristiku. Bylo to sice netradiční, stejně jako uvržení Buriana do polských reálií, bohužel to příliš nefungovalo. Stejně jako nefungovala dvojice Burian-Dymsza. Jsou nekompaktibilní a navíc ve snaze přizpůsobit se jeden druhému nakonec oba v kompromisech utopili svou osobitost. A když na to přijde tak nefungovala ani dvojice Frič-Waszyński. Jakoby se nemohli dohodnout co vlastně chtějí natočit a nemyslím, že ten dojem vyvolává neúplnost dochované kopie. Občas selhává i tempo a některé scény jsou očividně přetažené, i když kdo ví, třeba prvorepublikové publikum bavila pětiminutová scéna Burianova převalování na tvrdém "loži". (15.07.2012)

Unikátní kousek, který je zajímavý hned z několika důvodů. Jde vůbec o první filmové zpracování humoristického románu Ilfa a Petrova (zároveň šlo o jejich první společnou knihu) I když jde spíše o volnou inspiraci, přenesení do nového prostředí a přistřižení na míru filmových protagonistů se zdařilo. Vasta Burián zde dostal poprvé parťáka sobě rovného a poprvé vytrořil s někým komickou dvojici přopomínající Laurela a Hardyho. Vznikla ozvučná groteska s převládajícími prvky němých veseloher. Když odhlédneme od zhoršené technické kvality, nabízí Dvanáct křesel příjemné pobavení s pohledy předválečné (ještě nevybombardované) Varšavy. (01.11.2015)