Je to len koniec sveta

Dolanov nový, uhádaný hysterický počin spĺňa všetky charakteristické znaky (akejkoľvek) vysokotáčkovej hádky - rozvíri vody (kontroverzné názory divákov), k ničomu väčšiemu nedospeje (film sám, ktorý pôsobí ako obligátna dramatická vata, nie ako naliehavá výpoveď) a v konečnom dôsledku sa javí ako zbytočný (v rámc celej Dolanovej tvorby). __ Ak bolo Zabil som svoju matku zaujímavým rozbehom, Imaginárne lásky a Laurence Anyways dvoma výraznými ukážkami naozaj relevantného talentu, Tom na Farme zádumčivým a sľubným ponorom do hĺbky a štylistickým skľudnením, tak duo Mami! a Juste la fin du monde predstavujú prehnane dramatický ukážku opoužívania ešte pred štyrmi rokmi sviežej (a hlavne výpovednej) autorskej extravagancie. (16.09.2016)

Mohlo to být zajímavé drama o hledání sebe sama, hledání cesty zpět k rodině a především pak uvědomění si svého života, který by měl pomalu skončit, ale tam kde například snímky jako "Fences" nebo "Manchester by the Sea" zvládnou skloubit dialogy, které jsou na první pohled o ničem, se zajímavým děním, to snímek "Je to jen konec světa" nedokázal. (13.02.2017)

51. MFFKV: Novinka Xaviera Dolana, která na letošním festivalu v Cannes získala Velkou cenu poroty, se setkává převážně s negativními reakcemi, vyčítající melodramatickou ukřičenost, bezobsažnost i úmornou repetitivnost stylu mladého kanadského režiséra. Nicméně všechny tyto výtky naprosto odpovídají tvůrčímu záměru – Je to jen konec světa je strhující rodinnou tragédií, v jejíž komornosti se Dolan ukazuje jako jeden z mála současných režisérů, který dokáže zcela přesně zachytit kouzlo přítomného okamžiku či náhlý subjektivní prožitek postavy. Převážně v detailech vyprávěné drama sice postrádá scenáristický background jednotlivých charakterů, díky němuž bychom si k nim vytvořili bližší vztah, velkoryse to však vynahrazují minimalistické dialogové narážky, úsporné herectví postav nebo promyšlené obrazové montáže, jejichž cílem není informovat, ale subjektivizovat. Naprosto odzbrojující emocionální smršti snímek dosahuje ve vyhroceném závěru, který je přesně tím, proč ho budou jedni nenávidět a druzí pro svou videoklipovitou přímočarost milovat. Skvělé připomenutí, že se Dolan stále filmařsky vyvíjí. (15.01.2017)

Převedení divadelní hry na velké plátno bývá často ošemetné a vymstilo se to i Dolanovi. Film je veskrze konverzační, ale dialogy jsou často vyprázdněné. Režie je jako vždy výjimečně autorská a bezchybná, v postavách se dá poměrně dobře vyznat a technická stránka filmu je očekávatelně kvalitní. Přesto tomu něco chybí. Hudba tentokrát nehraje zdaleka takou roli jako ve starších Dolanových filmech a je to škoda. Hudba Gabriela Yareda je nezajímavá a šablonovitá, o to více si může divák užít pověstné klipové sekvence: první je zajímavá hlavně použitím známého europopu od O-zone, který hraje prvně diegeticky, aby se zvukově přelil do nádherně atmosférického flasbacku. Druhé ohlédnutí do minulosti je ještě intenzivnější - tohle Dolan jednoznačně umí a měl by se toho držet. Víc romantickou a přitom erotičnem sálající scénu jsem dlouho neviděl. (16.11.2016)

Rodina k pohledání. Takhle afektované odpoledne jsem nezažil ani díky svým sousedům, a to že jsem je do tohoto filmu považoval za mistry světa v oboru. Xavierovo psychodrámo bych přirovnal k trabantu - líbilo se mi, jak držel pohromadě a jakou měl formu, ale srazil ho obsah. A neřekl bych, že je to divadelní předlohou. Je přece jedno, jestli na sebe lidi hodinu a půl štěkají na pódiu, před kamerou anebo na zahradě. Tak jako tak si stejně po chvíli nepřejete nic jiného, než aby je všechny někdo nahnal zpátky do boudy a byl zase klid. (18.11.2016)