Kamera:
Mathieu VadepiedHudba:
Ludovico EinaudiHrajú:
François Cluzet, Omar Sy, Anne Le Ny, Audrey Fleurot, Joséphine de Meaux, Clotilde Mollet, Alba Gaïa Kraghede Bellugi, Cyril Mendy, Salimata Kamate (viac)Obsahy(2)
Ochrnutý bohatý aristokrat Philippe si za svojho nového opatrovateľa vyberie Drissa - černošského mladíka zo sídliska, ktorého práve prepustili z väzenia. Napriek obrovským rozdielom medzi nimi ich spojí nedotknuteľné a bláznivé priateľstvo, vďaka ktorému obaja dokážu veľké veci v tejto komédii o tom, že ani ochrnutý človek nemusí stratiť zmysel života a toto zistenie mu môže sprostredkovať tá najmenej pravdepodobná osoba. Nedotknuteľní sa stali najúspešnejším európskym filmom posledných dvoch desaťročí. (STV)
(viac)Videá (8)
Recenzie (2 813)
Je třeba něco dodávat? Intouchables si musí zamilovat snad každý. Kouzelný příběh, podepřený skutečnou událostí, který ve vás probudí emoce a zahřeje u srdíčka...kašlat na republikány, který nejsou spokojení s malinko rasistickým Omarem Sy zřejmě proto, že ve skutečnosti ten pobočník nebyl tmavé pleti, no a?...100% ()
Francouzská senzace roku 2011, která v návštěvnosti převálcovala všechny hollywoodské blockbustery posledních let (včetně Avatara). Přesný casting - hlavně Omar Sy je neodolatelná trefa do černého a to doslova :) - archetypální vděčná premisa, svižné tempo a humor bez servítek, všechno na svém místě a dobře dávkované, navíc okořeněné několika světoznámými songy. Jako velké plus beru vyhnutí se nánosu patosu v závěru ()
V subžánru dramat s paraplegickým hrdinou panuje celkem nezvyklá hojnost, v drtivé většině případů spojená s vysokou uměleckou přidanou hodnotou. Vždy je také železným pravidlem, že jde o snímek akcentovaný silným humánním poselstvím, které je v případě Intouchables ovšem velmi umně ukryto pod slupkou politicky nekorektní černé komedie, jež se ve výsledku ukazuje býti tím pravým kořením. A je to ryze francouzsky hojný pokrm, menu, kde je od všeho trochu, rebelantství Uvnitř tančím, lidskosti Skafandru a motýla, herecké virtuozity Mojí levé nohy, důstojnosti hlavního hrdiny podobnému Hlasu moře, ale přesto je tu ještě cosi navíc. Třeba to, že jde v podstatě i o variaci poslední dobou v Evropě velmi oblíbené multi-kulti komedie, neboť idea multikulturalismu je tu nezvykle silná, a v rámci francouzské kinematografie jde vlastně o jakousi antitezi Nenávisti Mathieu Kassovitze. François Cluzet zase jakoby z oka vypadl Dustinu Hofmanovi, což přisype ingredienci filmového účinku socializace jako z Rain Mana. Pak je tu něco ryzí filmařské geniality (variace s vousy je jednou z nejlepších scén filmů poslední dekády, tak jednoduchá a tak působivá...), trocha těch emocí a (naštěstí celkem vkusných) emocionálních scén (opravdu vynikající závěr), poťouchlého pošťuchování snobů (abstraktní malířství, návštěva opery...), upřímnosti (jak jen je to v mainstreamovém, tedy komerčním, filmu možné), malinko sentimentu a velká, opravdu velká porce humoru. A je jedno, že výše zmíněné suroviny už byly dříve použity, důležitý je výsledný pokrm, myslím totiž, že 95 procent ostatních filmařů by z podobných ingrediencí uklohnilo nejspíš jen nestravitelný patetický kýč, to, že se duu francouzských režisérů podařilo natočit jímavý film, považuji za maličký zázrak. Jedna z nejlepších komedií poslední doby, utvrzující přitom naše civilizační hodnoty. Vynikající oduševnělá zábava. Čistoskvoucí nádhera... ()
Když se zazobaný kvadruplegik rozhodne domestikovat lehce asociálního Senegalce, nejspíš ještě sám netuší, kolik zábavy a zajímavých zážitků to do poněkud okleštěných životů oběma přinese. Ale já to tušila a tak se nepřidávám k nadšeným opěvujícím ódám, protože mě tenhle film absolutně ničím nepřekvapil. Jistě, mělo to v sobě humánní poselství, po většinu stopáže jsem měla koutky rtů ohnuté směrem vzhůru a možná jsem se i 2x uchechtla, ovšem viděla jsem vtipnější komedie, hlubší a dojímavější filmy o postižených lidech a mnohem silnější výpovědi o sociálních případech. Ta trocha cynického koření na povrchu byla na můj vkus příliš decentní, než abych z ní zvlhla. Samozřejmě jsou "Intouchables" nadprůměrným snímkem, jenže já po zdejším astronomickém hodnocení a orgasmických komentářích čekala něco víc, přidanou hodnotu, kterou jsem prostě nenašla. Moje škoda, nějak to přežiju a vy taky budete muset, sorry;-P. 75% ()
Francouzský Intouchables mohl lehce sklouznout k patosu a citovému vydírání díky postavě kvadruplegika, stejně tak mohli autoři přestřelit díky figuře neotesaného ošetřovatele. Naštěstí sledujeme výborně napsanou a zahranou komedii s poněkud černějším humorem o pohledu na svět z trošku jiné strany. Jak asi bude vypadat americký remake, který nám Hollywood za pár let bude nutit vidět? Brrr, prosím, jenom to ne. PS: V kině to napodruhé vedle milované osoby chutná ještě lépe : ) ()
Galéria (72)
Zaujímavosti (44)
- Ludovico Einaudi, který k filmu skládal hudbu, je podepsán i pod hudbou ke snímku Doktor Živago (2002), jehož ústřední melodie „Writting Poems“ ve filmu Intouchables dvakrát zazní. (Mijagi)
- Ve scéně, kdy Driss (Omar Sy) mluví s Yvonne (Anne Le Ny) a slyší, jak Philippe (François Cluzet) diktuje dopis, je v jednom záběru před Drissem sklenice Nutelly, která je otočená zadní částí ke kameře. V dalším záběru, když Driss odchází, je ale sklenice Nutelly natočená logem ke kameře (opačně), bez toho, aniž by se jí jedna z postav dotkla. (Metal.God)
- Inspirací pro film byla autobiografie, která byla sepsána na základě osudu někdejšího obchodníka se šampaňským Philippa Pozzo di Borgo. V roce 1993 si při paraglidingu poranil páteř, díky čemuž mu ochrnuly horní i dolní končetiny. V roce 1996 mu na rakovinu zemřela manželka. O schopnostech jeho 21letého pečovatele Selloua, krátce před přijetím propuštěného z vězení, pochybovali mnozí, ale právě on pomohl Philippu z depresí. Na společné cestě v Maroku dokonce oba našli své budoucí manželky, založili rodiny a zůstali přáteli. Jedinou nepravdou oproti reálným postavám je, že skutečný pečovatel Philippa nebyl černoch. (Sufferer)
Reklama