Ztracená revue

Vtipně a hravě poskládané pásmo úryvků z hudby přelomu padesátých a šedesátých let. Pan režisér se neubránil a střihnul si cameo. Jsem překvapena, že už zde bylo použito psacího stroje jako hudebního nástroje, domnívala jsem se, že Rokl tento nápad převzal přímo od Bécauda, ale on zde byl mezistupeň v podobě této televizní hříčky. Jen dodám, že od takového kamelota, který se objevil ve Ztracené revue, bych si kupovala noviny i několikrát denně. (09.06.2019)

špičkový hudebně - zábavní film/ pořad....první polovina skvěle pracuje s interiéry...mizascéna má propracovaný výtvarný charakter...ubíhající šikmé linie evokují grafický design tehdejších dobových plakátů ( viz. úvod), potažmo sahají možná až někam k německému expresionismu a tomuhle typu modernity 20. let (samosebou v decentnější, méně "vyšinuté" formě)...zřejmě vklad Ester Krumbachové, která se na filmu podílela...druhá polovina je zase našlapaná nápady postavenými na asociativní bázi...má to až anarchisticky ulítlý charakter ( "mé srdce zahoří pro tebe láskou" :))))))...skvělá muzika, obraznost...spousta slavných tváří, které se často jen mihnou a hned zase zmizí... (15.01.2012)

Nápaditý televizní film o němém klaunovi z plakátu, který po všední Praze trousí noty písní a postupně tak nakazí množství známých (Matuška, Suchý, Jirásková aj.) i neznámých lidí na ulici tancem, zpěvem, hrou na hudební nástroje a dobrou náladou. Film čerpá některé nápady z němých grotesek a vyžívá se v krásně absurdních situacích. (25.08.2007)

Zdeňka Podskalského mám moc rád a většinu jeho filmů miluji. Ale zábavné hudební komedie, ještě k tomu ve stylu grotesky mě nikdy nesedly. To samé platí i o Ztracené revue, kde se zpívá a tančí v rytmu charlestonu. Svižnou hudbu složil Evžen Illín a nahrál orchestr Karla Vlacha a Karla Krautgartnera. (27.05.2019)

Nemám rád trapné (!) klauny a filmy bez děje, které jsou zbytečně dlouhé. Mám ale rád tuzemskou hudební tvorbu šedesátých (a následujících) let, a tak jsem se s chutí podíval na, pravda, místy příšerně zmatené pásmo poskládané z písní všeho druhu, na některá ta semaforská esa, rád jsem si poslechl energickou hudbu nahranou vlachovci a krautgartnerovci, pokochal se i členkami baletu ABC... A to bylo asi všechno. Zdeněk Podskalský se evidentně připravoval na Sedm žen Alfonse Karáska, které ale díky celistvějšímu příběhu a hlavně díky hlavnímu hrdinovi dopadly lépe. (28.09.2011)