Inferno

Začátek tohoto filmu byl slibný, mysteriózni, surrealisticky barevný s hereckými postavami, které upoutaly pozornost. Postupně se však postavy ztrácejí a - bohužel- čím dále víc se projevuje žánr giala s gore efekty. Výrazně formalistní dílo (forma převažuje nad obsahem) se zajímavou estetickou složkou: červené a modré interiéry, mísící se moderna a historismus, Verdiho hudba a rock... Přiznám se, že jsem nepochopil smysl některých postav (studentka s kočkou, starožitník). Škoda, jako celek nakonec v závěru spíše zklamání. (26.04.2016)

Podle mě lepší než Suspiria. Výborná atmosféra, několik bravurních lekaček a solidní gore scény. Celýmu příběhu a i atmosféře taky hodně pomáhá opravdu hodně vlezlá, ale zároveň perfektní muzika, ovšem přišlo mi, že někdy na sebe strhávala až moc velkou pozornost a odtrhávala od děje. Ještě bych vyčet Argentovi celkem odfláknutý finále, ale jinak se jedná o hodně kvalitní horor (26.01.2008)

O niečo lepšie než Suspiria, približne rovnako dobré ako Profondo rosso. Nepochybne najkonzistentnejšia a najhustejšia atmosféra v celej Argentovej filmografii. Superluxusný darček pre hororového fanúšika, ktorý má zmysel pre umenie v užšom zmysle slova. Ťažko ho ocení ten, kto očakáva scenár zbastardený racionálnou logikou. V skutočnosti nič tak hororu nepristane ako iracionalita - brnkanie na kakofonické struny podvedomia je neefektívne, ak sa spája s vypočítavosťou. Najlepšie horory sú potom práve tie, ktoré evokujú rozumom nekontrolovateľné zlé sny. Ak si ich po prebudení pamätáme, síce si okamžite povieme - panebože, to bola ale blbosť, hneď vzápätí však dodáme - ale krásna. Racionalita je jednorozmerná, iracionalita nekonečná. Ako by sme inak mohli oceniť Lost Highway či Mulholland Drive? A čo Inferno? Možno brať vážne film, v ktorom je 80% času vyplnených blúdením hrdinov po zlovestných interiéroch sálajúcich červeným a modrým svetlom? Možno brať vážne horor, v ktorom sa objavuje personifikácia smrti v najklasickejšej možnej podobe? Zlé otázky vo svete prekypujúcom takou jedinečnou fantazmagorickou kvalitou. Inferno je geniálne v tom, ako efektívne dokáže v divákovej pamäti odkrývať polozabudnuté detské obsesívne ludikatívne aktivity - snáď každý 8-ročný fagan sa aspoň raz vydal na dobrodružnú výpravu po blízkom, no neznámom a strašidelnom teritóriu, pričom si nepretržite kládol rovnakú otázku - čo sa stane, ak zájdem ďalej, než sa mi zdá rozumné. Inferno nie je horor, pri ktorom sa omdlieva hrôzou, skôr straší a stimuluje fantáziu, čo je úplne najlepšia kombinácia, akú môže "scary movie" v podžánri "evil house" ponúknuť. Apokalyptické finále s desivou hymnickou piesňou a divadelne gestikulujúcou Smrťou považujem za jedno z najlepších v žánri. (03.07.2006)

Argentovsky surrealisticky snové a osmdesátkově atmosfericky tíživé. Skvělá hudba, která je u hororu tradičně důležitá a množství krve, které je tradičně důležité pro Itálii. Naštěstí však na červené tekutině film ani nestojí, ani v ní přílišně neplave a Argento nezapomíná na své kořeny - typický giallo feeling je všudypřítomný a v kombinaci s precizní kamerou a červeno žlutými interiéry připravuje netuctový zážitek i pro hororově vzdělaného diváka. Důraz na vizuál a snovou atmosféru přebíjí důležitost příběhu a není to vůbec na škodu. Děj se ztrácí, kvalita zůstává. Zamrzí jen fakt, že charismatický Sacha Pitoëff po Infernu nepokračoval ve své slibně rozjeté kariéře hororových záporáků. (22.08.2009)

Příběh není devizou tohoto filmu, ale je to úchvatná atmosféra, která vás s sebou strhne. Dario Argento před vás staví neuvěřitelné obrazy, zajímavé scény a obejde se velmi často beze slov. Nechává vás utápět v tichu, případně volí jen extatický a nervy drásající hudební doprovod. On moc dobře věděl, jak vzbudit hrůzu a „Inferno“ je jen další krásnou ukázkou. Interiéry i exteriéry jsou tu využívány ve prospěch hororu v neskutečné míře, což trochu odkazuje na Polanského, ale zároveň na horory gotické. Musím někdy zakončit celou trilogii, abych si ověřil, jestli po roce 2000 Dario naprosto ztratil sílu a vkus. (01.11.2014)