Vrásky z lásky

J. Strach mi opäť raz dokázal, že právom patrí k mojim najobľúbenejším súčasným českým režisérom. Dokázal tu zmiešať smútok s humorom v tom správnom pomere a obe zložky prinútiť ku spolupráci. Ide o príjemne nostalgickú road movie prešpikovanú zábavnými momentmi, ktoré vyplývajú hlavne z pokročilého veku oboch aktérov. Ďalej máme možnosť sledovať aj akúsi sumarizáciu života, z ktorej nakoniec vyplynie zaujímavý poznatok, že na to aby si človek dokázal užívať života nemusí byť nutne mladý, dokonca nemusí byť ani celkom zdravý. Odporúčam vydržať až po koniec záverečných titulkov, sprievodná pieseň je nádherná, a nádherný je aj jej text. 75/100 (15.04.2016)

S (ne)úctou ke stáří aneb stáří není nemoc, je to jen další životní etapa. S nadhledem, vtipem „je fakt, že některé zvuky v domově seniorů neuslyšíte“, bez (až na pár vyjímek) patosu, klišé a laciného sentimentu a řádně hořko-trpkou příchutí „ Proč neskočil do řeky, ta nezastaví“, převyprávěné. Chtělo by se dodat, tedy ze života. Zdá se to tak jednoduché. Stačí, když se potkají inteligentní scénárista píšící na téma, které dobře z vlastního? života zná, s nadějným laskavým režisérem, dávající (zaslouženou) šanci stáří, které jim to následně měrou vrchovatou oplácí. Vrásky z lásky jsou snímkem, který sice svou televiznost nezapře, ale takto zapadnout si nezaslouží. Žiju v realitě, není to snímek určený (pubertálnímu) mládí, přičemž věková (většinová) skladba místní csfd (podrobný průzkum jsem si nedělal, pravda) mu dvakrát nenahrává a rozhodně si nechci ani hrát na mentora, ale ve světle právě zakončeného roku 2013 a čerstvému rozesmátému PF-ku místního duchovního otce POMA, sumarizující minulý (filmový) rok resp. lákající na ten nový a přející vše NEJ do nového roku, bych si s dovolením (po)přál něco i já. Dočkat se v brzké době podobné reklamy (oslavy) českého snímku. Třeba zrovna od tandemu J. Strach-M. Epstein. My, samotní diváci, stejně jako i český film jako takový, bychom si to zasloužili resp. potřebovali jako sůl. 78% (01.01.2014)

Jistě ne náhodou připomíná, a možná i záměrně v lecčems volně navazuje, nový Strachův film na Michálkovo úspěšné Babí léto s Vlastimilem Brodským a v některých momentech také na svěrákovské Vratné lahve; zároveň ale vytváří hmatatelný kontrast s filmy typu Pamětnice a tomu podobných, kterým chybí hloubka a smysluplný scénář. Překvapující vyzrálost mladého Marka Epsteina poskytuje v současném všeobecném úhoru této jistě ne lehké profese alespoň doutnající naději, podobně jako tomu nasvědčuje dnes již ucelená Strachova režie, byť není na poli domácí kinematografie nijak zvlášť frekventovanou osobností (od posledního celovečerního filmu jej dělí více jak sedm let). VRÁSKY jsou více než cokoli jiného melancholickou procházkou po životě dvou na první pohled nesourodých jedinců, které osud kdysi souhrou náhod na malou chvíli spojil, aby je v závěru jejich životů opět sezdal, ale činí tak formou ne právě obvyklou. Vítězící hodnotou se tu zdá být perlivý ironický humor, prostoupený především v hereckých výkonech Bohdalové i Brzobohatého. Fantastické a bezproblémové znovunavázání spolupráce po neuvěřitelných čtyřiceti letech se odehrává bez zbytečných senzací: od prvního okamžiku vzniká vyrovnaná, na stejnou strunu naladěná dvojice, jakoby mimochodem navazující tam, kde kdysi přestala, díky čemuž divák nemá téměř příležitost si uvědomit onu časovou propast mezi jejich uměleckými i osobními životy. Vedlejší role celek ničím nenarušují a vytvářejí zajímavě odstíněný kolorit (s mondénní výstředností titulní hrdinky bojující ředitelka pečovatelského ústavu vynikající Taťjany Medvecké, civilní portréty moderních rodičů Trojana a Vlasákové nebo účast věčné souputnice Bohdalové Jiřiny Jiráskové v mile osobité epizodce jedné z obyvatelek ústavu). Závěrem zbývá obligátní zjištění a zamyšlení nad tím, proč podobných filmů pro dožívající generaci našich předních umělců nevzniká více. Více důstojných a více opravdových. (21.04.2012)

Tak tohle je učebnicový příklad průměrného, zcela zapomenutelného díla. 100 minut laciných, pohlednicových krajinek a v tom tucet dialogů, šedých, konformních, bez kouska originality. Pravda, řemeslo je to solidní - kamera, zvuk, herecké výkony... ale to snad mohu pokládat za samozřejmý základ, ne? --- Film byl podpořen z peněz daňového poplatníka. Snad aby český film nezanikl. Ale když se české slovesné umění nezmůže na nic lepšího než na takovýhle scénář, tak by snad bylo lépe netočit nic. Každopádně mě pobuřuje, že čeští kultur-papaláši mají tu aroganci mi sebrat peníze a spáchat za ně takové nula nula nic. (13.12.2021)

Poslední film Radka Brzobohatého, který za svou hereckou kariérou udělal důstojnou tečku. Jiří Strach opět potvrdil svoje režisérské kvality a natočil moc příjemný film, kde se dramatický děj brzy mění ve svižnou road-movie a kde se po létech na filmovém plátně potkali Bohdalka s Brzobohatým. Velmi se mě líbila také Jiřina Jirásková. Jiří Strach i do sebemenší roličky obsadil známou tvář a tak je snímek mnohem zábavnější. Kvituji nádherné záběry podzimních krajin a hudebního rozpoložení Jana Jiráska. Nečekal jsem moc a dostal jsem hodně. EDIT 1.10.2023. Po druhém shlédnutí zvedám na plný počet. Film je smutný a veselý zároveň, velmi oceňuji skloubit takovou kombinaci tak, aby na plátně stoprocentně fungovala. Jiří Strach prostě umí! Bohdalka fakt válí, fakticky je to PANÍ herečka. To samé Radek Brzobohatý. Sledovat jejich dialogy je prostě úžasné. Sranda a také notná porce melancholie. Navíc mám moc rád filmy o stáří a v tomto snímku to pravdivými hláškami jen sviští. "Jediný, co na stáří sympatické je, že už můžete říkat vždycky pravdu." Moc krásný film. (14.09.2022)