Kapitál

Tři z milosti. Příliš banální, prvoplánově efektní, přehlíživě arogantní a navrch trapně mizogynní pohled na problematiku, k tomu trestuhodně nenápaditá kamera i střih, příběh bez drivu skutečné opájivosti i hrůzy, jež nevyhnutně opřádají kapitál, bez pocítění pádů do propastí i dosahování vrcholů, žádný glanc ani šmrnc, jen plochý, jalový pokus předvést pár bankovních manévrů bez skutečného porozumění, proč je to tak nezastavitelné a expandující. Chabá konstrukce, neživé postavy, nevěrohodné interakce, motivace, nic to inherentně nedrží ani nepohání, vadná dynamika. Costa-Gravas se těm, o nichž točí, nedokázal v ničem přiblížit. I tupou sílu drtící svět lze předvést s citem pro věc, právě v těch jemnostech života, jež ona ve svém smrtícím stisku nerozlišujíc rdousí jak v obětech, tak v ústředních aktérech. Je mi líto, ale film s takovým názvem a ambicemi by měl podle mého přece jen působit větší závratě. *~ (19.06.2020)

Někomu to možná může připadat stereotypní, nicméně Costa-Gavras zjevně nechtěl natočit subjektivní lidské drama, ale objektivní pohled na svět velkobank a nebál bych se říct, že (zvlášť díky katalyzačnímu účinku ekonomické krize po r. 2007) film má v tomto smyslu mít i funkci didaktickou. S tím souvisí i typizovanost postav, ale co se dá dělat, když v díle jehož název snímek nese (myslím Marxův "Das Kapital", ne knihu "Le Capital" Stéphana Osmonta, beletristickou předlohu tohoto filmu), čteme např. na str. 251: "Jako kapitalista je jen zosobněným kapitálem. Jeho duše je duše kapitálu. Kapitál má však jediný životní pud - pud zhodnocovat se, vytvářet nadhodnotu...." Nepřekvapí pak, že levicový Costa-Gavras nemohl natočit film jinak. Přesto rozhodně není jen šablonovitý a předvídatelný, rozhodně ne. Motivace hlavní postavy není jednoznačná ani zpočátku k uhodnutí a o konkrétním průběhu děje se to dá říct dvojnásob. Konvenční filmové postupy, které vás ani za necelé dvě hodiny nezačnou nudit. (19.10.2013)

Očekávání, že budu chtít ztrestat alespoň svoji bankovní pobočku a začnu si pomstychtivě cpát peníze do matrace, se naplnění ani nepřiblížilo a takový nasírací námět by to byl! Všechno, co člověk tak nějak podvědomě tuší, je mu sděleno hrubě nezajímavou formou skrz nudného suchara, co si za svoje miliony neumí pořídit ani luxusní poběhlici - k smíchu! ... a náznaky emočních aktivit vydoluje jen ve svých srandovních bleskových představách! Přehlídka morální zkaženosti nehrozí ani od party bankovních dinosaurů, co jsou od sebe k nerozeznání, až na Byrnea, ten je zde ovšem natolik tragický, že byste ho zase raději nerozeznali... a tak to chodí ve všech rovinách, včetně té rodinné - nuda jak u přepážky ve Spořce a jako bych i mezi tou úřední mluvou zaslechla řehtat nějakého šimla, či co... Za dvě, Costo-Gavrasi, a to jen díky tomu, že jsem se dobře vyspala. (07.10.2014)

Jerguš Lapin nebo Jánošík, moc jich stejně nebylo. Zato těch, co chudým berou a bohatým dávají, bylo a je asi bezpočet. Ale nemluvme o chudých, ti se vždycky nějak protlučou. Mluvme o běžných daňových poplatnících, kteří financují nejen existenci chudých, ale také téměř všechny vládní projekty, včetně sanace bank a podobných korporací. Ani nemluvme o bohatých, mluvme o těch, pro něž jsou peníze cestou k respektu, který je cestou k penězům, které jsou cestou k respektu atd. atd. - zkrátka o bludném kruhu, kterému se také říká začarovaný. Peníze a respekt jsou hlavní složky jejich hry na život s názvem "Le luxe est un driot (Luxus je právo"). Film má samozřejmě i druhou stranu mince - viz Marigold. (09.04.2014)

Výtky předkomentátorů o tezovitosti filmu mají své oprávnění za předpokladu, že v nich přetrvávají iluze o aktuálním stavu vzdělanosti naší doby na této planetě. Být predátorským spekulativním podnikatelem-bankéřem znamená plné, v podstatě workoholické pracovní nasazení doprovázené současnou vědomou rezignací na pozitivní hodnoty a ideály. Ve filmu tuto okolnost naznačuje ženský trojúhelník manželka-manekýna-tvořivá podřízená. Základní mechanismus kasínového kapitalismu je tu zachycen s brutální věcností a oproštěností jdoucí až na kost syžetu i scénáře. Lidé se v tomto soukolí zbytnělé vůle a vlastnického kýče mění v schemata a jen jako schémata v tomto drsném prostředí burzovní džungle mohou přežívat. Není náhodou, že film končí křečí v křeči: hlavní hrdina svůj pomyslný triumf v jedné z virtuálních štvanic vykupuje ztrátou rodiny, vynikající manželky, ale i jednoho z mála podřízených, před nímž (jíž) nemusí předstírat muže bez nervů a který má vzácnou schopnost vidět stejně dobře jako on - popřípadě i lépe - , ovšem z odlišných zorných úhlů mravu i ideálu. Gavrasova tvůrčí metoda, spočívající v propojení úsečně tvarované ideovosti a poetiky akčního filmu, tu slaví jeden ze svých vrcholných úspěchů. (21.10.2013)