Musanilgi

Ve stylu festivalového realismu se odvíjí záznam trampot severokorejského imigranta v Soulu. Divák by měl soucítit s dobrosrdečným hrdinou, který se nemůže vzepřít svému údělu, a v řadě momentů se to i daří. Jenže současně film obsahuje sekvence, které navzdory pečlivě budovanému zdání reality prostě působí vykonstruovaně a manipulativně. Stejně dvousečné je to i s uvěřitelností filmu jako konstruktu. Hrdinou je reálný Severokorejec, jehož památce je film věnovaný (jeho smrt není součástí vyprávění a nemá s příběhem spojitost) a jenž již byl předmětem režisérova krátkometrážního snímku "125 Jeon Seung-chul". Jenže ve filmu ho hraje přímo sám režisér, což může působit jako pocta i póza. Příliš to zavání egotripem či mučednickým přejímáním cizího utrpení - jako kdyby se třebas Brad Pitt zhlédl v životním příběhu nějakého černošského otroka a zahrál ho sám s tváří natřenou krémem na boty. Tato cynická úvaha není projevem apriorního opovržení společensky agitačním snímkem, nýbrž odráží jeho základní úskalí, jímž je naprosto nečitelný hrdina. Vyprávění a herecké ztvárnění nedává divákům o hrdinovi vůbec žádné informace nad rámec toho, že to je nebohý otloukánek, takže mnohem snazší je o něm uvažovat metatextově na základě finálního věnování a role postavy v režisérově filmografii. Při bližším pohledu se navíc ukazuje, že film nic neřeší a vlastně ani nic neříká. Zdánlivě je alfou a omegou veškerého utrpení ocejchování Severokorejců na Jihu, ale film se posléze mění v bezdůvodně stupňovanou agónii postavy v duchu fatalistického principu „když je někdo dobrák, dostává na držku od lidí a když je zlý dostává na držku od Boha“. Ačkoli se tedy film tváří, že má konkrétní téma, díky němuž posbíral ceny v Pusanu a Rotterdamu, tak ve výsledku se za ním jen alibisticky schovává. (26.02.2011)