Láska

Dlouhé statické scény bez hudby skládají příběh starého manželského páru, kterému do života zasáhne nemoc. Navíc jedinou vyhlídkou do budoucna je, že se vše bude stále zhoršovat až do trpkého konce. Haneke je opět nekompromisní, byť je tento film nejspíš divácky stravitelnější, než je u mistra zvykem. (29.03.2015)

Zatímco ostatní zde docházejí k tomu, že Láska není dojemný film o umírání, jak by se čekalo, ale chladná Hanekeho analýza, já myslím naopak, že nejde o chladnou Hanekeho analýzu, jak bych čekal, ale právě ten dojemný film o umírání. Když se podívám na kvantum dalších filmů na stejné téma, Haneke se neposunul nikam dál a nenabídl dostatečně víc, abych tuhle jeho práci nepovažoval za zbytečnou. Opravdu mě překvapuje, jak velmi obyčejně pojatý ten film je. Se vším, co v podobných kusech bývá, ve stejném množství a jen mírně zakryto o něco šedivějším vizuálem. Zklamání. Na každý pád se vysvětluje, proč Akademie najednou Henekemu tak rozumí - tady není, čemu nerozumět. Ona umírá, a to je prostě pech! (31.01.2013)

Přesný, precizní, stroze úsporný, krok za krokem ostře sledující vývoj poměru fyzických a psychických sil a tlaku emocí a rozumovosti, až už víte, tohle není film, tohle je cezení hluboké zkušenosti všech zúčastněných skrze plátno, tady se vyslovuje nahé, bezbranné čelení nevyhnutnosti (sebe)ztrát a (sebe)nálezů, kam až ještě lze. *** A jak jste fascinovaní a vyčerpaní, pořád jako by vám přece jen něco chybí, dráždí vás ta preciznost, protože tohle přece ještě není film.... a pak, když je dosbíráno, když jste vy sami utahaní, jako byste za ty dvě hodiny zúčastněně prošli s nimi tím nevyhnutelným úpadkem sil, schopnosti a ochoty, vůli a lásce navzdory, navzdory vzdoru, když už je téměř po všem, máchnutím kouzelného proutku přes patnáct posledních minut se z toho jako zázrakem navíc stane film, vyloupne se příběh, který je třeba si ještě přes veškeré vyčerpání bleskurychle poskládat - jako dovršit život, když už jste se stejně jako oni vydali ze všech sil - Haneke ještě rozhodněji než dřív nutí diváka k dokonalé účasti, k absolutnímu podílu na zobrazovaném gradujícím, a zase vytvořil nový formát, po Bílé stuze si opět nově hraje s příběhem, s vyprávěním, se způsobem, jak stvořit originální děj, v situaci a v momentě, když už to nečekáte, a donutí vás pocítit, jaké to je, vydat se ze všech sil, a vzedmout se k novému vzepětí, abyse učinili zadost smyslu filmu, smyslu svého bytí v kině, smyslu svého života. *** Scény se stříháním květů, lapáním holuba. Gradace nemohoucnosti. *** (29.11.2012)

Dodal bych i poněkud psychologický. Ono totiž stáří není jen to, co nám všem v reklamách a na reklamních letácích tvrdí pojišťovny. Šťastné a spokojené stáří v reklamních spotech s aktivními a šťastnými sympatickými prošedivělými partnery s úsměvy na tváři a po všech stránkách hmotně zabezpečenými a dokonce bez zdravotních problémů. Tak to není. Skutečné stáří vypadá jinak. Tak se tedy podívejte, jak někdy může chutnat stáří. Ale pozor, film bych zařadil spíše do kategorie "artový", tedy pro náročnějšího diváka. (17.02.2017)

Velké zklamání: explicitní, koženě konverzační, tónem snobský a pro mne naprosto neživotný film, z něhož neplyne nic než ono klasické "život je krásný a smrt bolavá". Některé doslovné scény mě u filmaře Hanekeho ražení překvapují svou lacinou naléhavostí (většina scén představ a snů), postava Isabelle Huppert je tam hodně násilně přišitá a čím víc se ve filmu o smrti mluvilo, tím méně mi toto téma přišlo životné (haha, paradoxy). V některých momentech se prostě druhdy nekompromisní analytik Haneke změnil v konvenčního midcultaře, který z bolestivého tématu utíká nejsnazším možným způsobem (facka následovaná "zírajícím" romantickým malířstvím atd.). Jediná skutečně vtahující scéna pro mě byla ta, v níž nechá režisér diváky hledat hrdiny v mnohohlavém davu a topit se v ambivalentních emocích. Pak už všechno dává zadarmo. To mě nebaví. I když uznávám, že to je kultivované, elegantně natočené a precizně zahrané. (07.07.2012)