Láska

Doposud žádný podnět mě nedonutil přemýšlet o stáří tak moc, jako to udělal Haneke. Jeho dokonale promyšlená strohá forma až sadisticky roztahaných záběrů poněkud nezajímavých aktivit ve filmu podtrhává zdánlivou emocionální prázdnotu hlavních hrdinů, kteří však žijí plnohodnotný a důstojný život. Tuto skutečnost naruší první mrtvice, která zahájí postupný rozklad všeho v závěru života hlavních postav a právě Hanekeho minimalistická forma bylo to, co ve mně vyvolalo až mučivý smutek, který byl ale překvapivě apatického charakteru. Takto silnou autenticitu si pamatuji naposledy u Entre les murs. Mrazí mě v zádech.. (06.02.2013)

Film z roku 2012, treba očakávať presvedčivé herecké výkony, najmä od herca a herečky, ktorí nie sú nováčikovia, sú to veteráni filmu a hrajú na sklonku svojich životov pre nich aktuálne záležitosti. Po tejto stránke niet, čo vyčítať. Film by som odporučil najmä mladšej generácii, aby si uvedomila ako môže život dopadnúť, ako niekedy končí a zamyslieť sa nad tým, ako dožiť posledné chvíľky života. Film vyzeral veľmi dobre. Jeho rozdelenie, kde do súčasnosti do stredu deja umiestnili udalosti posledných chvíľ života jednej dvojice celé doplnené predstavami nebolo nič nové z hľadiska postupov, ale filmu sa to hodilo. Zarážalo ma to ticho, čím chcel zrejme režisér zvýrazniť dej. Myslím, že takýchto filmov bude pribúdať, keďže takzvaná západná časť sveta starne. Nemám rád, ak sa všetko ženie do depresie, tento film mi je v dnešných dňoch blízky, lebo jedna z hlavných postáv tu dostala viackrát mŕtvicu, ktorú pred niekoľkými dňami dostal aj môj dedo. S tou stratou lásky, súcitom to takto dopadnúť môže, no keďže som proti eutanáziám a iným vraždám, tak ma to zamrzelo. Keby ste videli mojich starých rodičov a ako sa babka stará o dedka, ako sa majú radi, tak by ste pochopili, že skutočná láska vie byť na celý život a že tu sa stala niekde chyba. Koniec bol v tomto filme úplne pokazený, nič mi nedal, proste to bolo len také mechanické dožitie a naozaj by ma zaujímalo ako dopadol on, či sa niekde zabil alebo čo sa s ním stalo. Francúzština nie je môj obľúbený jazyk a tak v tomto zmysle som si to tiež pretrpel, ale to nie je dôvod znevažovať, proste by som si ten film vedel predstaviť aj inak než opis toho, čo sa deje v mnohých domácnostiach, to bolo len sfilmovanie reality, o skoro nič viac, a o skoro nič menej, je to mierne lepší priemer. (18.04.2013)

Nemôžem dať viac ako tri hviezdy. Myšlienka filmu je pekná, vzťah medzi hlavnými hrdinami je výborne zobrazený, skôr mám problémy s inými momentami. V prvom rade je tento film neskutočne pomalý a neskutočne statický. Kamera bude často aj niekoľko dlhých minút sledovať jeden jediný záber, v ktorom sa bude niečo odohrávať. Film to tým robí dlhší, než je nutné. A tento film je už sám o sebe hrozne dlhý. A práve tá kamera robí mnohé momenty pre mňa neskutočne nudné. Nemal som z filmu dobré pocity, ťažko sa to sledovalo, furt mi oči utekali inam, a potom príde na konci šok takej intenzívnej akcie, že som skoro stratil dych. Vôbec som nevedel ako reagovať. Je to podobné ako čítať Kingovu poviedku "Woman In The Room", kde súhlasíte s riešením, len po ňom ostanete skutočne šokovaný a bez slov. A to je pre mňa tento film. Určite by som si ho už nechcel pozrieť znovu, určite by som nechcel znovu mať vnútorne ten nepríjemný pocit... je to pre mňa najprv veľmi monotónne a nekonečné a potom bum a som plný toľkých protichodných pocitov, že dovi. Technicky a myšlienkovo super, len to asi nie je pre mňa. (23.02.2015)

Příkřejší soud na začátek: ani nejradikálnější, ani nejlaskavější není nový film Michaela Hanekeho Láska. Hanekeho tvorba se neobejde bez mnoha přízvisek, přesto slovo „laskavá“ je podružným, ne-li nevhodným pro filmografii rakouského režiséra celkově. I jeho nejnovější počin je vyprávěn se zničující krutostí. O Lásce se dá ale říci, že je zřejmě nejlidštější, přesto graduje do očekávatelného konce, takového, se kterým se musíme bolestně smířit a opakovat si nahlas, že je to zkrátka jen a jen film. // Hanekeho snímek, navzdory svému názvu, se tedy nijak zvlášť nevymyká, přesto v sobě nese několik odlišností. Příběh o stárnoucím manželském páru, jehož relativně poklidný pozdní podzim života je narušen smrtelnou nemocí, je podáván podobně chirurgickou přesností. Není ovšem tak odosobnělý jako například ve filmařově debutu Sedmém kontinentu, kde je „krize rodiny“ vyobrazena až nihilisticky: za všechno mluví nezvyklé rámování, které, zejména při závěru, téměř vůbec nezabírá obličeje postav. Oproti Sedmému kontinentu nás Láska připravuje na závěr již od začátku, a to postupným vygradováním. V Hanekeho debutu je tak činěno závratnou rychlostí zejména posledních dvacet minut, v Lásce to připomíná schodiště, kde čím vyšší schod, tím více je narušen vztah mezi dvěma hlavními postavami. Zároveň je tak čím dál tím znatelnější disproporce mezi nimi, aby byla na konci opět vymýcena tak trochu melancholickým a zčásti dojemným způsobem (nicméně ne patetickým). // Přesto se dá říci, že Hanekeho poslední film nastoluje jistý paradox. Vzhledem k samotnému tématu je u Lásky jasné, že v ní lze zcela určitě vyhledat známky zmíněné laskavosti (tedy něčeho zcela cizího) – ostatně to je i dílem divákova očekávání. Sám Haneke se snaží onu „laskavost“ svým precizním způsobem vymazávat a nahrazovat ji mrazivou odobnělostí, kterou prostředkovává samotné téma dožívání (umírání). Vzniká zvláštní oxymóron: propojení života a smrti je zároveň propojením lidskosti a nelidskosti, oné „laskavosti“ a zoufalství. V tom si myslím, že tkví, lakonicky řečeno, síla Hanekeho výpovědi o poslední fázi života, právě v navození zcela protichůdných pocitů skrze samotnou ambivalentní povahu filmu. (18.07.2012)

Láska jako jistota. Láska jako závazek. Láska jako vězení. Mnoho podob citu, který život dává i ničí, Hanekeho inspirovalo k filmu, jenž začíná smrtí a pokračuje precizní studií podmaňování a udržování kontroly. Bez sentimentu, ale nikoli zcela chladně. Po ženině paralýze film ustrne v prostoru jediného bytu, který s Georgesem příznačně opouštíme jenom ve snu, stejně osvobozujícím jako poslech hudby, nejvznešenějšího z umění. Několik pokojů se pro manžele stává jejich novým světem, miniaturizovanou verzí světa vnějšího. Dospěli do věku a situace, kdy víc než jeden druhého nepotřebují a ani nechtějí. I kdyby za cenu úplné izolace od okolí (schválně neobjasněné propuštění opatrovnice nás nechává na pochybách, jestli byla skutečně chyba v ní, nebo Georges už zkrátka nikoho dalšího mezi sebou a svou ženou nesnese). Neobvykle dlouhé záběry ukazují veškerou bolest stáří beze spěchu, bez střihových vydechnutí, a současně nás upozorňují na pomalé plynutí času. Nic není okamžité, každý úkon trvá. Láska jako trpělivost. Láska představuje soustředěné dílo filmaře, který věří talentu svých herců a vnímavost svých diváků. Ač v sobě nese přinejmenším tolik témat, kolik má samotná láska podob (velmi inspirativní je dcerou zastoupený pohled mladší generace), za nejdůležitější v dnešní době polovičatých dálkových vztahů považuji, že někdo natočil film o lásce upřímné, jejíž ryzost je z velké části podmíněna prostorovou blízkostí. Za tím, co někomu připadá jako vyčpělý akademismus, se podle mne skrývá aktuální, velmi naléhavá výzva. Měli bychom se snad z obav před možnou bolestí vzdát lásky? 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Lavran, Jansen, ScarPoul, Ligter (14.02.2013)