VOD (2)
Obsahy(3)
Filmová adaptácia svetového bestselleru Davida Mitchella rozpráva šesť žánrovo odlišných príbehov, ktoré sa odohrávajú v rôznych obdobiach a spoločnostiach, od začiatku 19. storočia až po postapokalyptickú budúcnosť. Všetky sú však istým spôsobom kontinuálne prepojené, tak ako celý náš svet, kde každý malý čin môže mať nedozerné následky a vyvolať epochálnu reakciu naprieč časom a priestorom, kde jedno jediné gesto v súčasnosti môže vyvolať revolúciu, ktorá zmení budúcnosť. Napínavé akčné príbehy plné tajomstva a nekonečnej lásky sa prepletajú v niekoľkých časových rovinách. Zabijak v jednom živote sa v ďalšom stane hrdinom, akt vľúdnosti a láskavosti rozhýbe vlnu reakcií a o niekoľko storočí neskôr sa stane inšpiráciou na revolúciu. (TV JOJ)
(viac)Videá (35)
Recenzie (2 552)
Námět i příběh jsou samy o sobě pozoruhodné. Scénář, režie, herci snesou obdobnou charakteristiku. Snaha zachytit podmíněnost toho, co se děje, a dohlédnout za hranice našich prognostických horizontů je navíc i zdravě propedeutická. Uznání zaslouží i zdrženlivý optimismus, který spojuje všech šest epizod. Ale divácky nejvíc mě zaujal střih, který virtuózně propojuje každou z epizod (potenciálních filmových povídek) do jednoho organického celku. Ukazuje se také, že má-li tvůrce co říci, dokáže skutečný filmový fanoušek-fajšmekr zareagovat. A to potěší ještě víc. ()
Wachovští opět naservírovali originální film, který prostě nelze k ničemu přirovnat. Když se mě někdo zeptá o čem to bylo, nebudu mu schopen dát uspokojivou odpověď a rozhodně ne stručnou. Propojení jednotlivých příběhů bylo znatelné, ale nepřišlo mi až tak zásadní. Nicméně se mi hodně líbilo to deformování informací a odkazů jednotlivých postav. Např, když se hláška o nepodrobení se zločinnému týrání z komické linie o důchodcích stane symbolickou větou vzpoury jídlonošky ve sci-fi budoucnosti. Žádný z příběhů nenudí, přesto nejradši jsem měl ten o útěku z domova důchodců a ten o jídlonoškách. Bohužel vzhledem k tomu kolik tam toho je se nedostaví nějaká extra katarze. Spíše jen touha si o tom pokecat, jestli jste to pochopili dobře a něco vám neuniklo. Rozhodně mě ještě žádný film takovou silou nenavnadil k tomu, abych si přečetl knižní předlohu. ()
Napínavé tříhodinové čekaní na pointu… které rozhodně stojí za to! Atlas mraků sice není zásadně objevný, v každé vteřině strhující ani příliš blockbusterově vstřícný. Přízvisko „velký“ k němu ale sedí jako k málokterému letošnímu filmu. Šest více či méně propojených příběhu tu totiž tvoří nebojácný a pasující obraz lidského všehomíra, nad nímž se nedá ohrnovat nos, i kdybyste se snažili sebevíc. Wachowští a Tykwer navíc svou fresku malují s nebývalou grácií a za pomoci správně roztodivných žánrových barviček, aniž by se byť na vteřinku snažili tvářit jako světaznalí umělci, kteří vědí víc než my. Pod nevypočitatelným zevnějškem se tak skrývá přehledná a skoro až hladivá pohádka, v níž zároveň není nouze o řadu scén, kvůli kterým si brzy začnete plánovat druhé zhlédnutí. Marketing Atlas mraků bohužel neprodal. Takže je to zase jednou na divácích. ()
Jistě podnětné dílo. Jenom nevím jistě, zda v tom, co bylo primárním záměrem režisérů. Nejvíce mne bavilo sledovat, jak je všeobjímající stranění menšinám vztahováno na konvence jednotlivých žánrů. Melodrama z uměleckého prostředí bylo přepsáno na homosexuální romanci, hlavními hrdiny původně bílého paranoidního thrilleru jsou černošská reportérka a její parťák jako vystřižený z blaxploitation akce. Žádný z použitých žánrů navíc není úplně „čistý“ - komedie je infikována útěkářským filmem, v thrilleru se najde prostor pro černý humor -, čím tvůrci přiznávají jejich vlastní postmoderní orámování celé předlohy, tedy hledisko, které nepatří žádné z postav. Na analyzování postmoderních žánrových dekonstrukcí je Atlas mraků fajn, selhává ale na základnější úrovni. Ploché postavy mne nezajímaly. Více než herectví mne bavilo dumání nad tím, kdo se pod kterou maskou skrývá. Stejně umělý, určený pouze ke sdělení nějaké nadosobní myšlenky, je každý z šesti světů. Jsou to světy pro kameru, bez vlastního života. Abychom nezapochybovali, že se jedna z rovin odehrává v 70. letech, snad v každém exteriérovém záběru po ulici přejede model typicky sedmdesátkového auta (např. Ford Mustang). Film nedokáže strhnout a nabídnout kompaktní emocionální zážitek. Akce zasazené do odlišných časoprostorů pospolu nevytvářejí silné sekvence, naopak si vzájemně překážejí a brání tomu, aby dozněly alespoň samostatné scény. Jestli bylo záměrem znesnadnit divákovi práci tím, že příběhy jsou rozsekané, nikoli vrostlé do sebe, proč to neustálé vytváření banálních tématických a grafických (v menší míře symbolických) paralel? Když už, ať alespoň podobnost příběhů není tak okatá a neustále zdůrazňována mimoobrazovým komentářem některého z mnoha vypravěčů. Nedostatečné využití faktu, že většinu příběhů někdo převypravuje, ať formou deníku, dopisu nebo knihy, z pozice vyslýchaného vězně nebo úctyhodného stařešiny, je dalším z příslibů, které v sobě film nese a které zůstaly nerozvinuty (kromě hlasu jsou vypravěči neviditelní, do vyprávění aktivně nezasahují, nejsou během jeho produkování přerušováni). Ať už to umělecký záměr byl, čemu komerční zabarvenost celého projektu moc nenasvědčuje, nebo nikoli, Atlas mraků na mne působil jako neustále přerušovaná soulož bez pořádného vyvrcholení. Za vynaloženou pozornost, která se místy jednoduše neměla k čemu upnout, bych čekal hodtnotnější odměnu než poselství v duchu „musíme si pomáhat“, jež mi od díla, které chce bořit konvence, přijde jako výsměch. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marigold, J*A*S*M, Bluntman, pet4 ()
SIX IN ONE. Nechtěl jsem psát přespříliš oslavný komentář hned po příchodu z kina, raději jsem si nechal zážitek den uležet ... a výsledek? Pořád jsem maximálně nadšený. Cloud Atlas je pro mne jednak nejlepším filmem za minimálně poslední dva roky, jednak samostatnou kategorií, která ani nejde pořádně s nějakým jiným filmem srovnávat. Neuvěřitelné. Nechápu, jak se Wachovským a Tykwerovi podařilo současně odvyprávět šest stylově a žánrově odlišných (historické drama, tragická romance, novinářská detektivka, černá komedie, dystopická sci-fi, postapokalyptická sci-fi) a z větší části konverzačních příběhů tak, že celek drží pevně pohromadě (ba co víc, jinak než jako o celku o Atlasu mraků ani nelze uvažovat) a je zcela přehledný a hladce plynoucí, a navíc na ploše tří hodin působí jako akční zábava (a ne jako nepřehledná suchá artovka). Myšlenka, která z toho na konci vyleze, možná není nijak přelomová nebo originální, ale komu to v tomto případě může vadit? To už od každého filmu čekáme, že přijde s vlastním ontologickým systémem, či co? Každopádně finále je vysoce účinné. Díky tomu, že vrcholí vlastně šest příběhů současně, má to, co by se dalo nazvat finálem, zhruba půl hodiny (šestkrát 5 minut). Půl hodiny zimomriavek :) ... Zkrátka Wachowští s Tykwerem dostáli očekáváním, která jsem do nich vkládal (což se letos nepovedlo Scottovi ani Nolanovi). A současně dokázali překvapit. Tím, jak jejich dílo rychle ubíhá (některé devadesátiminutové filmy trvají subjektivně déle než tenhle tříhodinový monument). A hlavně tím, že je mnohem stravitelnější, než jsem čekal. Pozorný divák se neztratí a vnímavý divák vstřebá. Stačí jít trochu naproti. Na ujasnění detailů ale samozřejmě jsou nutné další projekce. Už se na ně těším. 100 % ()
Galéria (187)
Zaujímavosti (58)
- Všechny postavy jsou podle autora Davida Mitchella ztělesněním jedné duše, přičemž jejich společným znakem je mateřské znaménko nad kliční kostí. (pan Hnědý)
- Příběhy režírované sourozenci Wachowskými (ty z let 1849, 2144 a 2321) byly na plátně v součtu 90 minut, naopak dějové linky režírované Tomem Tykwerem (roky 1936, 1973 a 2012) zabraly celkový čas 72 minut. Zbylých deset minut z celkové délky filmu 172 minut zabírají titulky. (orkadimenza)
- Celosvětová premiéra proběhla 8. září 2012 na filmovém festivalu v Torontu. (Varan)
Reklama