Elysium

// A najednou z toho pána už není takovej machr, co? Chápu, že někdo proti těm poměrům bojovat musí všemi možnými prostředky, ale u filmařů obzvlášť je to fakt debilní vlastnost. Odkročím-li však od hlavního tématu, ani ten vyumělkovaný příběh s nic neříkajicími postavami tomu moc nepomáhá. Svět není tak promyšlený, jediný dva zajimavý herci tu hrajou záporáky a ani ti nemají ve scénáři tolik prostoru, aby se mohli pořádně ukázat, takže co pak já mám dělat, když mě na tom filmu vlastně nic nezajimá? Pěkný vizuál? Fajn, co ale dál? Na Elysiu mě těsně po dokoukání nenapadá nic, co bych mohl pochválit, co by mě nějakým způsobem zaujalo, zkrátka tu není nic - takže jak tak píšu ten komentář, uvědomuju si, že si to ani ty 3* nezaslouží. Zklamání z filmu to není, nijak jsem se naštěstí netěšil.. ovšem zklamání, že z Blomkampa nejspíš nebude další zaručený hit-maker už rozhodně zavládlo. (14.10.2013)

Pár nelogičností by se tady našlo, nad kterými jsem se pozastavila, ale jinak to byla výborná, akční záležitost od začátku do konce. Vize budoucnosti opět neutěšená a snaha dostat se za každou cenu z exkrementů byla pochopitelná. Taky bych se snažila. Roztřepané kamery jsem si všimla jenom jednou, když se tam s Krugrem nahoře fackovali, jinak pohoda. Ani to třepání nebylo tak strašné. Matt byl ve své roli vynikající a totéž Jodie. Takhle drsnou mrchu jsem ji snad v žádném filmu ještě hrát neviděla. Jinak, kéž by takový stroj na kompletní uzdravení vynalezli co nejdřív. Samozřejmě i za cenu toho, že bych pak byla bez práce. (12.06.2016)

U sci-fi bývá zvykem, že mnohé více či méně neodpovídá realitě. Dejme tomu, že filmaři se v tomto duchu vesele svezli, co chvíli jsem jako správně namasírovaný divák zklamaně přičetl další a další chybičku, ale kdo by jim to počítal, že? Dokonce jsem ochoten omluvit (opět z pozice diváka s touhou rozhodovat) i ty nesmysle při budování děje, prosekávání si cesty k pointě. Někdy to bylo opravdu tak tak na hraně, že by i Douglas Adams s pohonem na nepravděpodobnost hořce zaplakal. Ale co nemohu odpustit, je skutečnost, že se to celé opírá o premisu, že být zdravý a zároveň uzdravovat, je jediná cesta k vyléčení světa. A právě v tomto momentě je to, jako když hodíte salto do vypuštěnýho bazénu. Tvůrcům přes bohulibé poselství totiž nedošlo, že nikomu neprospěje, když se naráz vyléčí veškerá populace Země. Ono totiž nějakejch osm miliard naprosto zdravejch lidí vyzobe planetu mnohem dřív, než když jsou všichni tak nějak napůl ve sračkách - přirozeně se to selektuje, víme? To si představte, co by se stalo, kdyby mávnutím Brumbálovy hůlky se měl najednou každý Ind a Číňan tak ekonomicky dobře, jako třeba průměrný Evropan či Američan. Jedno až dvě auta, nabušenej barák spotřebiči a žrádlo od rána do večera. Svět, tak jak ho známe, by zkolaboval do týdne. Ale to jsem se trochu rozvášnil, naštván poselstvím filmu, které je lživě optimistické. Ale což, přes to prapodivné vyústění příběhu se musím přenést. Oceňuji ten celkový hábit, který film má. Pompéznost a syrovost, dva protiklady, které se střídají přesně jako lokace, kde se příběh odehrává. Asi to tak má být. Akorát mě ještě mrzí, že neudělali paní Fosterové lépe ty umělý zuby, mluví s nimi jak Jeff Bridges na sklonku své kariéry, to se vážně nedalo poslouchat. Jsem si chvílemi připadal jak v inscenaci Brouk v hlavě. "Kua, uím aánit Eíium! Ychle, oožte něo, ež ude ozdě!" ... Matt Démon, který si zde střihnul Foresta Gumpa s Johny Mnemonickem, to v podstatě celé utáhl na svých svalnatých bedrech, Alice Braga, ta brazilská štěrbina známá z filmu Predátoři, to ozdobila jak piňata garden party, plus několik hodně slušných efektů a euforický filmový zážitek byl na světě. Za čtyři, chce to ale hodně benevolence, scifisti. (20.01.2014)

Modré límečky Paula Schradera křížené s Total Recall Paula Verhoevena. Expozici má Elysium syrovější než lecjaké artové sociální drama. Z bláta do louže, z louže do sraček. Pracuj tvrdě, zemři v bolestech. Stejně ošuntělé prostředí jako v Districtu 9. Bída, špína, žádný řád (represivní aparát o sobě dává vědět teprve tehdy, pokusí-li se někdo proniknout do světa privilegovaných). Jenom si přejete, aby melodramatické flashbacky nezačaly diktovat tón vyprávění a film se nezvrhnul ve stejně otravnou duchovní příručku jako Atlas mraků. Naštěstí ne. Elysium se svým hezčím já – rád bych věřil, že vnuceným studiem – až do konce, kdy teprve přichází non-plus-ultra idealistické vyměknutí, statečně bojuje. Romantická linie bohužel selhává vinou krátkého času, který spolu partneři na plátně stráví, a zřejmě bylo záměrem, že třídní boj nakonec vyznívá jako silnější motivace než láska. Hlavní cíl a nekompromisní deadline jsou stanoveny s béčkovou přímočarostí: hrdina chce tohle a musí pro to nejpozději za X dnů udělat tohle a tohle. Bonusem pro marxisty budiž, že Maxova mise je nepřímo motivována neférovým zdravotním systémem, přehnanými postihy pro ilegální přistěhovalce a nerovnoprávností občanů, kteří již očividně neřeší rasu nebo národnost, ale pouze sociální třídu (krom toho v příběhu sehraje významnou roli vynášení citlivých dat mocných na veřejnost, což nelze nevnímat jako narážku na aféry Wikileaks a Snowden). Pohoršení některých amerických kritiků nad naivní propagandou Elysia, v němž jsou hodní opravdu hodní, zlí vážně zlí a jakákoli morální ambivalence představuje tabu, považuji s ohledem na mnohem záludnější adoraci kapitalismu ve většině hollywoodských blockbusterů, přinejmenším za krátkozraké. Bez ohledu na jeho ideologickou podstatu a bezelstnost, s jakou ji dává na odiv, Elysium je hlavně brutální, dějově našlapanou kyberpunkovou dystopií s takřka hororovou atmosférou (většina scén s monstrózním Copleyem), obtížně předvídatelným vývojem (postavy jednají nevyzpytatelně, občas se prostě něco podělá a v jednu chvíli je pěkně přechcán také star system) a, bohužel, s vrcholně nepřehlednými akčními scénami. Vyjma extrémně zpomalených záběrů, které jsou cool díky tomu, že jimi Blomkamp neplýtvá, jsem kvůli nadbytku střihů měl vážně problém poznat, kdo komu uštědřil ránu. Proměnlivost směru, který vyprávění volí, dělá z Elysia společně se Světovou invazí a Dreddem jeden z nejvideohernějších filmů posledních let. Konec je stanoven, průběh naznačen, konkrétní podoba akce záleží na hráči (který je zde napůl člověkem a napůl strojem) a jeho schopnostech, a nemusí být tudíž nutně tak úhledně nalajnovaný jako ve standardnějších akcích. Studijního materiálu (ať už by se měl týkat ideologie nebo naratologie) by jistě mohlo být více, ale jako zábava na léto rozhodně dobrý. 75% (09.08.2013)