Slnko v sieti

Slnko v sieti je bezesporu přelomové dílo československé kinematografie. Na druhou stranu jde však o počin, který stojí teprve na začátku něčeho velkolepého. To ale vůbec neznamená, že by ještě ostýchavě překračoval na prahu nové epochy a moderní impulsy by do něj pronikaly jen v jemných náznacích. Ačkoliv ještě stojí jednou nohou v estetice předešlých let (poměrně neorganické ztvárnění dusivých scén z Beliny domácnosti), daří se Uhrovy vytvořit zcela osobitou poetiku. To znamená především zcela potlačit pouhou ilustraci reality a rovnou se vnořit do pocitů nejednoznačného a fascinujícího hrdiny. Přesto jeho vnitřní svět a vztah založený na vysoce mravním a nesmlouvavém pohledu na mě působil někdy až didakticky a neživotně. A i scéna ze zemědělské brigády je spíše doslovnou kritikou vzdalující se poetickému a metaforickému vyznění ostatních scén snímku. Slnko v sieti je tak nakonec myšlenkově odvážným až ambiciozním počinem s podmanivě moderní atmosférou (antoniovské scenérie městské krajiny, Zelenkova konkrétní hudba), ale právě ony ideové ambice a snaha všestranně uchopit celý svět dozrávajícího Fajola vedou k stylistické roztříštěnosti a nesoudržnému vyjádření. Proto není zrovna jednoduché snímek sledovat, přijmout jeho zvláštní mikrosvět, naladit se na vlnu postav. Ale i to je jedním ze znaků čerstvého závanu individualismu, který s sebou přinesl. (10.02.2009)

Některé scény se hned tak z paměti nevypaří, třeba ta, když děti vedou slepou matku k vodě. Podmanivá kamera divákovi také utkví. A i když vím, že Uher chtěl bouchajícími dveřmi umocnit pocit stereotypu, mám dojem, že tohle je ten jediný, který mu s chutí odpustím. Ano, když byly dveře opravené, jejich zvuk mi chyběl, mezi domy nebylo vše v pořádku a kompletní. A nějak podobně na mě působí celý film. Dá nám zvyknout na Fajolovy pobyty na střeše plné televizních antén, aby jej odvedl na brigádu. Nekončící úseky ze života dospívajících dětí jsou protínány vymazlenými záběry Szomolányiho kamery. Nevyvážený film, z kterého chvílemi jásám, abych se záhy začala nudit. (21.02.2016)

Tak jsem si dnes měla opět možnost doplnit své filmové vzdělání, a to co se týče českých (potažmo slovenských) filmů. Je to něco nového, průlomového, ještě jsem nic moc podobného v českém filmu neviděla. Ale na mě jsou ty poetické filmy, kde hlavní roli hrají pocity, kamera apod. jaksi stále moc. Asi je nedokážu úplně docenit. Neříkám, že film je špatný, má zajímavá místa, je jiný, ale pro mě to není ono. Není to nic, co bych mohla sledovat dlouho, často... (16.06.2013)

Hlavní přednosti snímku - režie, silně evokující ostrá kamera, střih s téměř dokumentárními a autentickými prvky. Poetická fantazie, alespoň nějaký zajímavý příběh, kontrast nezvyklého ticha a umírněných zvuků, vnitřní monology i poměrně dobré ne-herecké výkony ve spojení se skutečnými obyvateli a jejich obyčeji. Senzační prázdniny na jedné senové brigádě a vše hezké s nimi spojené, prima nálada s příjemnými lidmi kolem. Jeden z prvních filmů přicházející "Nové vlny". Sice už méně experimentální jako některé snímky předtím (v pořadu "Zlatá šedesátá"), dokonce už i pochopeno, ale spokojenost i tak zatím jen poloviční.. (07.02.2009)

Není to film zcela obyčejný, ale spíše provokativní, který je natočen velmi promyšleně a má nesmírnou sílu bezprostřednosti pohledu na tehdejší život mladých lidí a dobré dialogy. Vynikající slovenský režisér Štefan Uher dokázal v tomto filmu, že se dá natočit film bez iluzí a předsudků, s vůlí ukázat mládež takovou jakou byla i s poetikou jí vlastní. (14.09.2008)