Osamelosť prvočísiel

svým způsobem až stereotypní film! nebo ne? není přeci nijakou výjimkou ten senzualistický styl patrný v kompilování detailů a velkých detailů zejména na tváře a výseče jiných částí lidských těl, ve zdůrazňování jejich očividných nedokonalostí a přeneseně tím i těch neviditelných vnitřních vad, jako i nezjevných textur, nezvyklých úhlů, v objevování neobjeveného spektra možností, jaké emoce lze filmovým vyjádřením přenést a přitom i jak. v kontextu současného evropského autorského filmu, zejména pokud vezmu v úvahu kinematografie francouzskou a italskou, nepřekvapí ani opojné experimentování s délkou záběru, ostré kontrasty tempa v jejich střídání, a smělé pokusy s krásnou, okatou hudbou, prudké střídání (v dobrém i zlém smyslu slova) primitivního popu s libozvučnou krajní hudební avantgardou, poslepu tápající pokusy připomínající věčné přešlapování postav samotných. neučesanost a záměrná ledabylost postřehnutelná na spojích záběrů střihy, znepokojující vyhýbání se rutinním postupům rozeznívání a doznívání záběrů, kdy přesto přese všechno neztrácí film na osobitém rytmu a jakési harmonii v následnosti obrazů a rytmech samotných scén i delších úseků - kapitol. nedbalé ostření kamery, která jedná, jako kdyby byla nikoliv mechanickým reprodukováním podle příručky technických postupů, ale živým smyslem, druhým zrakem diváka s vlastními nedokonalostmi, ale i vlastními, tj. neopakovatelnými vjemy odhalujícími novou dimenzi barev, jejich kompozic a tonality, místy křiklavě hojné a syté, jindy mrazivě tlumené a prázdné. /// svým způsobem až geniální film, protože vlastně vůbec nezáleží, v kolika současných filmech lze vystopovat ty stejné inklinace, jako spíše jde (a ono vždy nakonec jde jen) o odpověď na otázku, zda ty které použité prostředky plní nějakou úlohu, dávají smysl, nebo zůstávají nenaplněným výstřelkem, pokusem o imitaci trendu (cyničtěji řečeno: experimentem v experimentování). ale to není ani tak otázka pro rozum diváka, jako pak neméně pro jeho cit. tím nemluvím o laciném dojímání se nad bolestnými životy nebohých postav, ale o citu ve smyslu talentu k vycítění krásy vlastní obrazu, třeba výtvarnému, třeba kinematografickému, především ale jednoduše krásnému, o citu k detailu, k subtilním formám vyjádření a neopakovatelným emocím ukrytým v těchto nejnepostřehnutelnějších drobnůstkách uměleckého zpracování. nejen proto předpovídám filmu, ač nerad, jelikož se mi líbil, úděl snímku mnohými nepochopeného a zkraje odvrhovaného díla. nestačí jen bedlivě sledovat a neméně pozorně napínat uši, je totiž třeba také odvyknout všem klišé a jiným schématům zažitým ze špatných, ale líbivých filmů, jakých je mnoho. Osamělost prvočísel musí být zklamáním pro intelektuály a jiné snoby, "povznesené" kritiky a vůbec všechny diváky uvyklé na vpravdě stereotypní "alternativní" klubové vztahovky, kdy v posledku film ani žádná jeho část nemá hlubší význam, než má vývoj zjednodušených snah o vystižení lidského nitra a jeho vazeb na druhého člověka. kdo s kým co a jak to dopadne. kvalita Osamělosti leží právě v tom, že neredukuje - proti vůli a očekávání drtivé většiny diváků, bez pochyb - linii lidského života na osud, jeho jednání na jednu dvě ambice a motivace, jeho vztahy k ostatním na tradiční repertoár kategorií od milence, kamaráda, známosti a soka v lásce, neredukuje život na řadu náhod, přítomnost na kontinuální pokračování minulosti, nebo člověka na cokoliv méně neprobádaného a fascinujícího, než je člověk. tvůrčí přiznání a ještě lépe důraz, že člověk se může v sobě samém ztratit, nejistý a nesamostatný, to samo o sobě je přeci v kinematografii vzácností. všechny postavy všech filmů, na které vzpomínám a které mi přicházejí na mysl, jsou jasné, jednoduché a neživotné (tedy jinak než na papíře nebo pásu celuloidu). vystihne je jedna věta nebo třeba i jen slovo. nejneuvěřitelnější věcí nakonec bývá, jak o sobě každá z nich ví, kdo je, odkud pochází a kam jde. přitom kdo to opravdu ví? zbývá snad pouze povzdechnutí, že banální a nevěrohodná motivace obvykle stačí divákům ke spokojenosti, postačuje k pocítění dojmu tak řečené psychologické hloubky, že sama informace, "jak to dopadlo" postačuje dát smysl celému uměleckému dílu, nebo její absence naopak takovýto smysl vyrušit, a že tak docela všechen divácký důvtip obvykle vezme za své, jakmile se tvůrce rozhodne projednou nepodřídit hollywoodské představě o výstavbě syžetu a exponování osobností postav. /// o Osamělosti prvočísel nikdo nemůže jinak než s ironií napsat, že by se jednalo o stereotypní film, neboť přese všechny ne neobvyklé stylistické postupy se snímku zdařilo vyhnout stereotypům a klišé daleko fundamentálnějším. je požehnáním pro náročnějšího diváka, že se film v nápaditém kontrastu ke svém názvu vyhnul tomuto kalkulu a matematizování s životy svých postav, a tak je mohl zpodobnit lidštější. životnější film aby citlivý divák pohledal. (30.12.2011) (menej) (viac)