Poupata

Zahrajme si na Popelku a přeberme českou nabídku dramat za rok 2011. Pokud do ní zahrnu česko-slovenský Dům a u Vendety na okamžik škrtnu označení thriller, dostanu spolu s Poupaty jednoznačné stupně vítězů. Na pořadí ani tak nezáleží, důležitá je pro mě jiná věc. A sice, že se u nás stále umí točit poutavé drámo, které diváka dokáže strhnout a neruší jej nevyrovnanými hereckými výkony, tupou myšlenkou, mizivou atmosférou a kdo ví, čím ještě. Že jsme mistry laciných, horkou jehlou šitých komedií všichni dobře víme. Díky odvážné a zatím neznámé partě okolo Poupat jsme se však navíc dozvěděli i to, že je v našich podmínkách přeci jen možné natočit film s velkou lidskou duší. Pod tíhou svého vlastního komentáře zvedám hodnocení na pět hvězd s přáním všeho dobrého do další tvorby celému týmu Poupat. (13.01.2012)

No, popravdě řečeno, z kina jsem odešel spíše zklamán, i když největší podíl na tom možná má moje očekávání od filmu. Šel jsem na čistokrevné drama, místo toho jsem dostal tragikomedii, ve které se střídala teenagerovská komedie s hodně vážným dramatem a mně tenhle mix nepřišel zrovna moc vyvážený, zvládnutý, někdy i vhodný. Možná to měl být účel, občas ty těžké scény odlehčit, ale zrovna rozhovory puberťáků nebo erotika mi jako prostředky odlehčení nepřišly zrovna nejšťastnější. Navíc, když už člověk zpracovává takové téma, kdy je potřeba mít po ruce charakterní herce, kteří by vám svými výkony vše podpořili, nevybere si skupinu (pro mě osobně) takřka neznámých/nezkušených herců, protože pak to musí celé táhnout ten nejcharakternější (Vladimír Javorský), a to pak musí být pan Herec, aby to celé utáhl sám a ještě uvěřitelně. Takže oceňuju pohled na gamblerství a jeho tvrdý dopad na člověka a jeho okolí, které je v Poupatech vykresleno znamenitě, ale vše předchozí/ostatní (+ zbytečně neuzavřený konec) to sráží na pouhý průměr (já jako chlap bych ještě teoreticky mohl ocenit fyzické proporce Anety Krejčíkové, avšak to její neustálé žvejkání bylo docela na ranu, takže bohužel nic :-D ). (17.01.2012)

Silný příběh rozkladu rodiny, osobnosti, společnosti.. Strašně cenný film v tom smyslu, že zachycuje jakousi odvrácenou stranu české společnosti. Příběhy lidí, které potkáváme v nádražních bufetech, hernách a mnohdy děláme, že je nevidíme.. že se nás to netýká. Na české poměru neskutečně vážný film, ve kterém se nepohybuje ani jedna komická postavička. Dokonale zvolené exteriéry promrzlého, špinavého, nepřátelského industriálního prostředí. Zdeněk Jiráský natočil film, na který jen tak nezapomenu. (20.10.2014)

CITÁT - Ne aby jste dneska chlastali.......... Ten příběh se strašně táhne, skoro jako loňské léto. Chvilkama jsem podřimoval. Ten scénář ve své podstatě zná každý. Je to o Českém životě, kdy už sice máme demokracii, ale žijeme v sociálním prostředí. Asi už fakt nedokážem natočit něco jiného. CITÁT - Česky žít, Česky myslet...doprdele.......... Film je krásně Česky negativní, odehrávající se v komínově zahuleném buranově. V tom filmu jsou nejvíc pozitivní, stále pracující, Vietnamci. Tihle lidé, alespoň vědí, co chtějí, na rozdíl od některých protagonistů v tomto příběhu. Po dvaceti letech dokážeme natočit film, kde je stále to socialistické hnusně, fádní prostředí a ještě v tom žijí lidé - otřes. Je vidět, že se tady toho moc nezměnilo. Kdybych věděl, že to bude takhle smutný, ani bych se na to nepodíval. (14.09.2012)

S neobyčejným (kam se hrabe Sláma) sadismem prohlubovaná beznaděj. Díky kameře Vladimíra Smutného dosahuje zmar obestírající Poupata místy až apokalyptických kvalit (výjev se sťatým andělem). Nic není dobré a všechno může být jedině horší, což bezezbytku platí i pro postavy, s nimiž nelze moc soucítit. Hrdinové jsou zamrzlí v čase. Neschopní se hnout vpřed a zároveň neschopní kritického zhodnocení minulosti. Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým. Jediným důsledněji rozpracovaným tématem je příliš povšechná mizérie bytí. Byť se nabízí v českém filmu zatím seriózněji nereflektované téma přistěhovalectví, případně téma redukování člověka na zpeněžitelný objekt (čemu ale v případě striptýzových scén brání nekritické snímání ženského těla). Obtížně pro tenhle požitek z bolesti, fyzické i duševní a navozované nápadně umělými prostředky (nevěrohodná linie se Zuzanou), nacházím pochopení, přesto neuhýbavou drsnost filmu obdivuji. Chybí v něm náznak chlácholení, naděje, vyloženě kladná postava. Absence pozitivních hodnot nabývá tak kolosálních rozměrů, že už zbývá jedině bezradný smích. Jinak nelze reagovat na štědrovečerní scénu, nejkrutější popření imperativu, že na vánoce musí být všechno pěkné, jaké jsem ve filmu dosud viděl. Že nás autoři zřejmě chtěli dovést právě k této „opoziční“, vůči situaci postav neslušné reakci, jsem si uvědomil během závěrečných minut, kdy je bez rozjásanou písní Michala Davida a s ohňostrojem na pozadí oživováno období normalizace, ve skutečnosti stále přítomné jako špína zažraná za nehty (spíše než určitý systém film kritizuje mentalitu lidí - alibistické odkazování na komunistickou minulost jako na příčinu toho, jak se dnes "věci" mají, ač explicitně se v tomto smyslu žádná z postav nevyjádří). Implicitní pojmenování příčin „našeho“ dnešního neštěstí, v němž je pro tolik lidí snazší žít, než s ním něco udělat, dodává Poupatům nový rozměr a povyšuje je nad rámec pouhého pozorování cizího utrpení. Žádná shovívavost, žádný soucit, ale přesto nějaké sdělení. Určitě? Abych si udělal jasno, budu film muset vidět znovu. 70% (07.12.2011)