Dievča na moste

Pětihvězdičkový francouzský šanson dvou krvácejících srdcí. Ostré bubnování nožů, zasekávajících se do dřevěného kola smrti vs. strach, z mlasknutí čepele při zaseknutí do měkkého těla. Letící nůž ať sviští rychleji, pádící melodie nechť zvláční. Udržujme rovnováhu mezi smutkem a radostí, vyrovnejme hladinu serotoninu v mozku. Nový účes, drahé šatičky, manikúra, parfém a luxusní šperky. Sexy samička radostně vrtí zadečkem, v mozku to zašplouchá a vlny omývají a tiší bolestně obnažené konečky nervových vláken, roztřepené smutkem. V mozku, chlazeném ledově studenými dlaněmi, klidnými prsty muže za zenitem, muže s ocelovými nervy. Dlaně laskají vrhané nože, zatím míjející hladkou kůži na dívčím těle. „Muži mě zajímají jako krásné oblečení. Vždycky je chci vyzkoušet.“ Kráska na mostě za zábradlím, světla auta zhasnutá před zatáčkou, deprese (neza)plašená třpytem a cingrlátky kabaretu, až přílišné tlačení na pilu se štěstím v ruletě. Plus ve finále pitomý a hnusný Istanbul, to město nemám rád. Měli skončit v těch Athénách, tam jsem byl kdysi šťastný. Nevadí. Určitě si spolu s Danielem Auteuilem ostrými noži zase někdy zaházím. A až půjdu u nás v Plzni po mostě, přes některou z našich pěti řek, možná tam uvidím stát dívku, za zábradlím. A přinesou-li mi vlny času, plynoucí zvolna pod mostem, femme fatale od pánaboha Vanessu Paradis, řeknu jen: „Díky, Bože... a teď prosím zvolni noc, nech zaznít líný jazz, aby pomalu unášel letící nůž“. (16.04.2014)

Lecontovi čiernobiela a cirkusové prostredie (symbolická previazanosť týchto dvoch prvkov je pre film zásadná, dejotvorná a vizuálne očarujúca podobne, ako úsmev Vanessy Paradis) pristanú rovnako, ako perfektne sa dopĺňajúcemu ústrednému hereckému duu. Ako film postavený na dialógoch a kamere (detaily, otočky, nájazdy a odjazdy, figuratívne maličkosti s preneseným významom - nôž) v sprievode excelentného výberu hudby nemám pochýb, že je La Fille sur le pont jedným z najlepších a najosobitejších filmov starnúceho francúzskeho milovníka. Ale chcelo by to ešte čosi. 80% (14.08.2014)

"Moje nápady jsou téměř vždy špatné." Škoda, že nejsem poeta, protože bych se okamžitě rozmáchle rozbásnil o tom, co jsem viděl, ale já na to jsem příliš přízemní. Ale přesto - ty oči, ty létající nože, to vzrušení, ta ruleta. Prostě jsem si s Adèle a Gaborem prožil nemalý kousek štěstí, což mne naplňovalo optimismem, ale její počáteční povídání a opakovaná promiskuita mne zase vrátili na zem. Přesto si jdu cvičně zaházet s noži a pokud to nějakou slečnu podobnou Adèle vzrušuje, tak jsem si s ní o tom ochoten popovídat. (18.05.2016)

Atmosféra a přesvědčivý Auteil mě příjemně překvapili. S dalšími aspekty už to bylo horší. V příběhu postavy hledají nějaké snadné odpovědi na otázky, které je trápí. Jenže když nic takového neexistuje, zavání mi to pochybným zjednodušováním. A postava Adele je také podivná, když vypráví o svých "láskách". Že prý neměla štěstí na opravdový vztah. Ale když ve svých známostech vědomě tuhle potřebu nahrazuje fyzickou spotřebou, vzbuzuje ve mě dojem pokrytectví nebo nedospělostí. A obojí mě od sledování odrazuje. (18.05.2008)

O tom, že život je kruh. Jedna nešťastná, leč naivní krásná bytost stojí na mostě a hledí do vody pod sebou. Zachrání ji muž, vrhač nožů a uvede do světa kabaretu po celé Evropě. Jejich vztah je doslova telepatický, leč ne milostný. Skvělá scéna házení nožů, kdy vrhačovy oči osvětluje pruh světla. Jak říkám, život je kruh a štěstěna vratká. Velmi dobří Vanessa Paradis a Daniel Auteuil. (22.03.2017)