Osvoboditelé a osvobozené

Během dobývání a obsazování Německa v roce 1945 byly tisíce německých žen znásilněny příslušníky Rudé armády. Z celkového počtu (asi 1,9 miliónů) připadá jen na Berlín nejméně sto tisíc obětí. Pro komunisty z východní zóny, později NDR, byla "masová znásilnění" jen jednou z nejsprostších lží z arzenálu studenoválečných štváčů. Ale ani západoněmecká liberální veřejnost, orientovaná většinově doleva, nechtěla padesát let brát na vědomí, čeho se dopouštěli někteří příslušníci armády, která zvítězila nad nacistickým Německem. Kdokoliv by se byl pokusil dobrat se zde pravdy, musel počítat s tím, že se na něj snesou osočení z revanšismu a ze zkreslování historické skutečnosti. Tak pochodila v roce 1992 také Helke Sanderová, navzdory své pověsti přední levicové aktivistky z první generace německého feministického hnutí. Její film (a stejnojmenná kniha) jsou zatím nejzevrubnějším pramenem k danému tématu. Jedna z odpovědí po motivu hrůzných činů zní, že šlo o "živelnou" pomstu za německé zločiny spáchané na civilním obyvatelstvu v Rusku. Dotazovaní veteráni z řad rudoarmějců takovou kauzalitu nezmiňují a odpověď nacházejí střízlivěji v "mužské přirozenosti". Také režisérce, která vedla řadu rozhovorů nejen s oběťmi, ale i s jejich dětmi, výslovně nejde o "ruské zločiny páchané na Němcích". Mluví o mužském násilí vůči ženám. (oficiálny text distribútora)