Poslední doutník

Nevyčerpatelné téma "manželství po letech" bezpochyby patří mezi nejexponovanější problémy současného světa, koneckonců inspiraci v něm nalezla řada spisovatelů, kteří se jej pokusili zobrazit tu vážně, tu nevážně. Ani stejnojmenná divadelní hra finského autora Bengta Ahlforse se na první pohled nijak zvlášť neodlišuje od zástupu svých starších předchůdců, ale tato důmyslně zkonstruovaná slupka odpadává během následujících okamžiků. Komorní rodinné drama uzavřené do klasického manželského trojúhelníku postupně odhaluje složitost životních osudů svých protagonistů, z nichž každý touží po vlastním štěstí a zároveň tím ubližuje tomu druhému. Tak jako se hra přesouvá z úvodních smíchem burácejících tónů do hořkotragických poloh, mění se i divákova recepce pocitů hlavních hrdinů. Zprvu směšní a dětinští, v závěru nešťastní a nepochopení. Záznam z pražského Divadla na Fidlovačce pak zcela stojí a padá s výkony Töpfera a Balzerové, ale nepodceňoval bych ani výtečného Zdeňka Maryšku. I já se připojuji k poděkování dramaturgům druhého programu veřejnoprávní stanice za tento skutečný lahůdkový kousek, nezbývá než přát si, aby jich v budoucnu bylo více. (20.09.2010)

Hra sama rozhodně není žádné veledílo, i její konec je dost předvídatelný, ale skvěle postihuje některé životní situace a způsob našeho myšlení. Inscenace hýří spoustou nápadů a hluchých míst v ní není mnoho. Nejen Töpfer, ale i jeho tři spoluhráči jsou vynikající; jejich balanc na hranici komedie a tragédie je obdivuhodný. Jedna z inscenací, jejíž převod na obrazovku, který v sobě vždycky skrývá určitá rizika, vyšel na 100%. (19.09.2010)

Díky druhému programu České televize se mi opět po dlouhé době podařilo nahlédnout do luhů a hájů českého divadla a opět jsem nebyl zklamán. Skvělé výkony Tomáše Töpfera a Elišky Balzarové, pěkně zapadly do příběhu o stáří,které nemusí nutně znamenat konec života, čili až na pár hluchých míst jsem byl spokojen a doufám, že si v blízké době opět vychutnám něco z české scény. (18.09.2010)

Nejsem vděčným divákem činoherního divadla, ale jsem vděčným divákem záznamů uplnynulého. Nikdy jsem nebyla v hledišti Fidlovačky, ač věřím, že samotné spojení Balzerové a Töpfera za to stojí. S Posledním doutníkem jsem se setkala náhodně a připomnělo mi to nedávného Mastrosimoneho ve Stavovském. A samozřejmě Cimrmana, protože v momentě, kdy jsem se naladila na to malé finské domácí peklo, přišel pozitivní středoevropský konec, který nazývám fází zklamání. (29.09.2010)

Dívadlo je naprosto skvělá věc. A toto představení je toho důkazem. Je úžasné když zase můžete vidět něco přirozeného, co není vybráno z padesáti různých záběrů jak je tomu u filmu. Herci to musí zvládnout napoprvé a brilantně. A toto představení JE zvládnuto brilantně, hlavně role Ragnara (Tomáš Töpfer), úplně jsem mu celou jeho roli uvěřil a na konci mi ho bylo až líto. Je škoda, že se do televizí nedostává divadelních inscenací mnoho (nebo, že je divadlo tak drahé, aby se tam dalo chodit jednou týdně). Ode mne je to jasný verdikt. 100% (18.09.2010)