Boratův navázaný telefilm

Druhý "Borat" je nafouknutá PR bublina a k ní přifařený zjevně narychlo spíchnutý biják se snahou svézt se na náladách předvolební Ameriky. Jak přiznává sám Sacha Baron Cohen, nemohl se vrátit podruhé do stejné řeky prostě proto, že lidi už postavu Borata znají. Proto také druhý film už v mnohem menší míře staví na konfrontacích s nic netušícími lidmi, kteří se tváří v tvář karikatuře sami odkopou. Naopak spoléhá hlavně na scénář s tradiční vyprávěcí strukturou a klišovitým dramatickým obloukem hlavních postav, který jen přepálí už opakovanými vtípky. Paradoxně druhý "Borat" působí jako rychlokvašková kopírka Cohenovy mrazivé masterclass v dřenění "Who Is America?". Ačkoli se i tentokrát sází na šponování trapnosti, tak ve většině situací bohužel zůstává konfrontační provokace pouze zbožným přáním. Je vidět, že se Cohen hodně musí snažit, aby ze situací vydoloval vůbec něco použitelného, což ale pak nebrání PR oddělení roztáčet kolotoč velkolepých claimů (vrcholem marnosti je pokus o rádoby skandál s Giulianim). Opakovaně se pak ukazuje jako hlavní limit právě postava Borata a snaha o zbytečnou dramatickou konzistentnost filmu. Cohenova potřeba udržovat v nových prankových alter egách stále stopu kazašského ňoumy v podobě přízvuku pak řadě scén podráží nohy právě tím, že limituje potenciál provokace. Jestliže první Boratovo nakoukání do americké kultury přineslo spoustu děsivých a zneklidňujících odhalení o americké povaze, návrat samozvaného reportéra ukazuje pouze zemi ve stavu letargie, kde i sebevětší provokace vyvolá leda tak mlčení a povytažené obočí. Šašek ztratil svou moc nastavování zrcadla, protože během jeho nepřítomnosti si Amerika sama zvolila mnohem zavilejšího šaška za prezidenta a ona dříve se studem vyjevovaná podstata v nitru Ameriky se z groteskné temné stránky stala normou společenského diskurzu. Také se sluší uvést, že se za tu dobu také změnil infotainment a že konfrontace vedoucí k odkopání se dnes představuje běžnou, respektive už mnohokráte aktualizovanou součást publicisticko komediálních pořadů jako The Daily Show či The Opposition with Jordan Klepper. To ale neznamená, že by Cohenův styl ultra trapných konfrontací ztratil efektivitu, což potvrdil vynikající projekt "Who Is America?". Úskalím je Borat samotný, respektive proměna jeho účelu. První film se nesl ještě ryze v rovině konfrontační zlomyslnosti se selektivně vybíranými terči. Druhý film se stává zoufalým otrokem narativní linie, což má za následek zachování nefunkčních a zjevně nepovedených pranků (celá série s faxem, řidič uberu ad.), které by se dříve hodily pod stůl, nebo by je tvůrci zkusili zinscenovat znovu s jinými oběťmi, kdyby neměli deadline pro uvedení před americkými volbami. Paradoxně nejvíc film stahuje ke dnu právě Cohenova aktivistická agitace. Ta do něj vnáší také element nepřirozenosti a inscenovanosti, který se vyjevuje v dobře míněných sekvencích hladivého polidšťování Borata a jeho dcerky (babysitter a synagoga). Obecné provolávání, jak je Boratův návrat potřebnou úlevou pro dnešní dobu, tak (vedle přejímání předformulovaných claimů) spíš zrcadlí ještě zoufalejší stav kultury a společnosti, než může Borat vyjevit. Respektive záblesky toho ve filmu jsou a dalo by se k něčemu dojít, ale to by vyžadovalo úplné překopání konceptu a hlavně zavržení předem stanovené dějové linie. Čímž se vracíme na začátek k potvrzení, že na rozdíl od Cohenova zmíněného seriálového projektu tento film nepojednává o Americe, ale jen a pouze o Boratovi, který se z funkčního katalyzátoru stal nefunkční postavou. (24.10.2020) (menej) (viac)