Muži, ktorí nenávidia ženy

Fincherov návrat medzi elitu thrillerov a týmto opravujem výrok, ktorý som povedal v komentári originálu. V porovnaní s originálom Fincher ukázal, že je technickejšie zručnejší a s citom na detaily oveľa senzitívnejší režisér. Film je napriek rovnakej dĺžke oveľa svižnejší, dej má neskutočný, ale naozaj neskutočný spád, a aj napriek obrovskému množstvu dialógov sa v ňom divák nestráca a hltá jeden za druhým. Napriek tomu, že som originál videl nedávno, tak táto verzia ma nechala doslova pricucnutého na obrazovke, čo tiež svedčí o jej kvalitách. Ľúbivejší je obraz, kamera, strih a jednoducho sa na to lepšie pozerá. Druhá vec je sporné porovnávanie kvalít hlavných predstvaiteľov. Rooney Mara vs. Noomi Rapace, ja osobne mám pocit, že každá sa so svojou postavou vyhrala bravúrne a tromfla tú druhú v niečom inom, Rooney ako jemnučké dievča do toho dala naozaj veľa. Craig tradične skvelý, ostatné obsadenie vrátane psycho záporáka na jednotku. Film samozrejme nie pre každého, ale kto pozná a obľubuje predchádzajúce thrillerové filmy tohto režiséra, tak toto je preňho must-see záležitosť. 95%. (19.02.2012)

Fincher je možná filmový génius, ale zázraky pořád neumí. Knihu jsem nečetl (teď to asi napravím, když mi ji doslova strčili do ruky), ale její příběh je strašně nefilmový a na plátně nezajímavý. Švédský "originál" mě proto nudil. Fincher mě naštěstí nenudí, jeho režie je rozhodně skvělá, ale pořád to má daleko do nějakého velkého zaujetí nebo spokojenosti. Mám dát čtyři hvězdy za řemeslo, nebo tři za dojem? Nevím... 70% a na počtu hvězd netrvám. (15.12.2011)

Pokud to mělo zůstat věrné předloze, nezpřetrhat nitky s trilogií a vejít se pod tři hodiny (nebo spíš pod pět), líp to asi natočit nešlo. Čtenáři mají nicméně velkou výhodu. Za napínavou detektivní linkou, několika intenzivními výlevy násilí a přesně zhmotněnými postavami totiž můžou "číst a doplňovat" propracovanější pozadí. Dvojku a trojku určitě neudělá nikdo líp než Fincher - na druhou stranu by byla škoda,. pokud by ztratil několik let na vrcholu svých sil s látkou, která není plně kompatibilní s plátnem (a nemá filmovou dramaturgii), a tudíž nemůže vyrůst v dokonalý majstrštyk. (15.12.2011)

Fincherův film dotváří zajímavý trojúhelník, v němž prvním z vrcholů je původní první díl trilogie (možná se brzy stane tetralogií, původně však plánována jako dekalogie) Stiega Larssona, jedné z nejlepších literárních detektivek poslední doby, druhým pak švédská filmová adaptace z roku 2009 a třetím vrcholem pak tenhle Fincherův film, jednak opět filmová adaptace, ale zároveň i americký remake švédského filmu. Vztah mezi knihou a oběma filmy je totiž jedním z problémových míst - kniha sama je naprosto vynikající, mnohovrstevná, vpravdě napínavá a strhující, oba dva filmy si z ní ovšem shodně berou jen základní dějovou kostru vázající se k vyšetřování dávného zmizení Harriet, celý kontext, který byl ovšem daleko zajímavější než dějová linka, z logiky věci, jakou filmová adaptace zákonitě má, vypouští. Pro čtenáře knihy je tak detektivní rovina trochu nefunkční, když to ústřední, tedy zápletku a rozuzlení zná, což se zdá býti logické, co je ovšem dost paradoxní, je fakt, že pro toho, kdo knihu naopak nečetl, musí být při tak výrazné kompresi děje a zhuštění obsahu řada věcí zjevně nesrozumitelných, některé podstatné věci scénář záměrně vypouští a jiné trochu významově posunuje. Co se týče významových posunů, k dobru věci je posun hlavní postavy, Mikael Blomkvist už není zjevný sukničkář tak jako v knize, což mi bylo celkem nepříjemné, a nevyspí se téměř s každou ženskou hrdinkou, která se v knize objeví (což ovšem trochu znevěrohodňuje samu pointu snímku...zasraný Kalle Blomkvist), co se týče vypouštění děje, ve scénáři tak kupříkladu Mikael nemá intimní poměr s Cecilií Vangerovou. I z Lisbeth se stala trochu jiná osoba oproti knize, je o dost méně mimo ve srovnání se svou literární předlohou, dokonce víceméně normálně komunikuje se svým okolím a s cizími lidmi. Výrazně je též upozaděna postava a role šéfredaktorky Milénia Eriky Bergerové či Dragana Armanskyho, šéfa Milton Security, který má ve filmu vlastně jen pouhý štěk. Při srovnání obou filmů je Fincherův remake čistě subjektivně zjevně povedenější, švédský film se vlastně většinou vleče a je svým způsobem nudný, kdežto David Fincher dokázal i při okleštění děje zachovat napětí, pro detektivní thriller tak důležitý prvek. Většinou je toho dosaženo vynikající Reznorovou hudbou a na ní navázanými ruchy (navíc pro všímavé Plague na sobě nosí tričko s logem NIN), svou roli ale hraje i originální práce s kamerou a dynamický střih. I přes výše zmíněné se ale nemohu ubránit dojmu, že je celý snímek, alespoň tedy v kontextu režijní práce Davida Finchera, až nezvykle moc konvenční. Jestliže jsem tedy začal příměrem k trojúhelníku, pak jedním z vrcholů (knihou) jsem doslova žil, druhý kolem mne spíše jen mimovolně proplul (švédská adaptace) a ani třetí se s prvním nemohl ani přinejmenším rovnat. Jsem zvědav na seriál... (24.12.2013)

Vyprázdněná, epizodická, odcizená manýra, která je de facto zbytečná a jakou Fincher natočil už bůhvíkolikrát. Za kreativně mrtvého ho nicméně prohlásím až jindy, jelikož zde měl aspoň dostatek rozumu na to, aby Lisbeth a lá zastaralou kyberpunkovou fantazii předělal na psychopatického asociála, věnoval jí sekundární pohlavní znaky a báječný ohoz a značně omezil odporný ideologický kontext předlohy, z nějž zbylo v podstatě jen převracení patriarchátu v podobě převzetí moci nad násilníkovým životem a sexualitou (díky bohu už aspoň není naznačováno, že co má péro, je potenciální pupkatý sadista), a to je navíc stejně vykráceno zcela jeblým erotizováním ústředního znásilnění. Nabízí se samozřejmě otázka, proč ztrácet čas něčím, co na rozdíl od švédské adaptace nefunguje jako detektivka a ucelený příběh a co škrtá ideovou podstatu předlohy, aniž by ji něčím nahradilo, ale nakonec nikdo, kdo koukne na Larssonovu nepřijatelnou misandrii a řekne, že tohle zůstane raději jen na papíře, si nezaslouží být příliš kritizován. (04.01.2013)