České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft

Patnáctá (a zřejmě poslední) hra Divadla Járy Cimrmana je jasně koncipována coby symbolická derniéra nejenom Cimrmanova divadla, ale především výjimečného autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Z té dlouhé řady her to sice asi není kus nejlepší, ale rozhodně nejvíce symbolický - do nebeské komise význačných českých velikánů má nakročeno i Jára Cimrman (a všechny persony se unisono lítostivě vyjadřují ve smyslu, že je škoda, že ještě žije, že má místo v ní vlastně jisté), a tedy v přeneseném smyslu se nesmrtelnosti (alespoň té omezené českou kolektivní pamětí) dostane nejen jemu, ale též jeho duchovním otcům a stvořitelům - panu Svěrákovi a panu Smoljakovi. Je to sebereflexe hodně troufalá, ale kdo jiný si může dovolit, než dva velikáni divadla malé formy. Samotná hra těží z řemeslné rutiny obou jejích tvůrců, ti dva prostě umí psát, stavět dialogy, hrát si s jazykem, umně pointovat, konstruovat vtipy, dokonale ovládat divadelní řeč a těžit z jejích paradoxů. Je tu opět tak typický laskavý a poučený humor (který si vyžaduje mírně poučeného diváka), akcentující relativitu výkladu dějin i ambivalenci historických postav (,,Božena Němcová by byla skvrnou na naší komisi," tvrdí Jan Hus), ze které se vypichují tzv. zrádci národa (Sabina, Hanka a Linda - jazykový humor tu navíc spočívá v dívčích variantách jmen) či jeho učitelé, miláčci atd. V podtextu je vždy přítomný rys vlastenecký s ozvěnou jeho nadměrné glorifikace započínající dobou národního obrození. Na něm je ostatně postavena celá základní osa hry - proč je vlastně nebe selektované podle národnosti? Vždyť ani sám Tatíček vlasti a největší český politik nebyl Čech, ale maďarský Slovák, který měl navíc za manželku Američanku. České nebe je tedy paradoxem národního obrození, ale v podání pánů z DJC paradoxem laskavým a moudrým... Asi tu končí jedna éra českého divadla... (05.08.2010)

Mám velkou radost a jsem mile překvapen, poslední hra mistra Cimrmana mě ani v nejmenším nezklamala. Když jsem si vzal sérii posledních her - Záskok, Švestka, Afrika - přišlo mi, že mají jasně sestupnou tendenci: Záskok geniální, Švestka slušná, Afrika průměr.. Bál jsem se, aby poslední Cimrmanovo dílo nešlo po této linii zase o kousek níž, ale nestalo se. Celá hra je milá, chytře napsaná (ano, pár zmiňovaných úletů jako slavista vs. slávista pomiňme) a poměrně dost vtipná, aspoň já se několikrát zasmál z plna hrdla. Má navíc příjemné tempo, nenudí a je zkrátka tak nějak roztomilá. Že je tentokrát seminář více deduktivní než kdy dříve je sice pravda, ale na druhou stranu - mně to nevadilo, protože informace byly podávány zábavně a některé mě opravdu překvapily. České nebe - to je taková hezká tečka za tím naším milovaným divadlem... (01.01.2012)

Opět skvělá, poučná hra, která karikuje spoustu slavných českých literátů, ale asi se nevyrovná třeba Dobytí severního pólu nebo Záskoku. Každopádně pro mě je absolutně nedůležité nějaké srovnávání, důležité je, že kvalitou je Cimrman vždy nad nadprůměrem a ještě dál a tyto hry mě nepřestanou nikdy bavit. Na srovnání je tam potom tak maximálně množství vtipných replik a ty já počítat rozhodně nebudu. (07.05.2017)

České nebe je prostě úplně geniální hra, kterou jsem za posledních pět měsíců viděl snad 20krát a nakonec jsem se rozhodl protlačit jí i do TOP 10, patří tam. Společně se Záskokem je to naprostý vrchol Cimrmanovy tvorby. Je až neúvěřitelné jak jsou dialogy vtipně napsané. Kdybych měl vypisovat všechny masakrovité hlášky musel bych vypsat naprosto všechny. Proto jenom napíšu: 100 % (27.10.2016)

„Naskakuje mi z toho husí kůže!....No jaká jiná kůže by ti, Mistře Jene, mohla taky naskakovat, že...” Ať si kdo chce, co chce říká, ale za mě je České nebe úžasným vyvrcholeným celé cimrmanovské tvorby. Už v řadě předchozích her je řada hezkých odkazů na českou kulturu a historii a ono setkání některých našich českých velikánů v české nebeské komisi to krásně završuje. Nechybí řada ironických poznámek ("Karel Havlíček Borovský. To je chlapík. A jak trpěl pro český národ.....No trpěl, jel zadarmo do Alp.”), nechybí satira na český národní charakter („Tak počkejte, abych si to nepletla: otec vlasti, otec národa, praotec národa, miláček národa a... učitel národů, vůdce národa a zrádce národa. Tak tohle všechno my máme?”). A již samotným složením oné české nebeské komise (s praotcem Čechem a babičkou Boženy Němcové) se autoři této hry hrdě hlásí k tomu nejlepšímu z absurdity cimrmanovské tradice. A kdyby se to mé hodnocení náhodou někomu nelíbilo, tak tomu bych s klidem ukázal dveře a řekl: „Radecký, marš ven!” (27.04.2024)