Obsahy(1)
Praha - Svatý Václav, praotec Čech a Jan Amos Komenský jsou členy nebeské komise. Rozhodují o tom, kdo se dostane do nebe, a kdo ne. Když ale Komenský chce jako další členku komise prosadit Boženu Němcovou, dojde ke konfliktu. To vše se odehrává na jevišti během hry, pod kterou Jára Cimrman připsal, že je vhodná k národním oslavám 28. října. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (284)
Když sem poprvé přemýšlela nad hodnocením (zatím) poslední Cimrmanovcké hry, přikláněla jsem se spíše ke čtyřem než pěti hvězdičkám, ale nemohla jsem hodnotit jinak než plným počtem. Tahle banda komiků baví diváky už téměř padesát let pořád se stejným elánem. Nemluvě o tom, že Láďa Smoljak už tehdy měl zdravotní probémy. Úvodní přednášce ani hře samotné nic nechybí, všichni herci září a hru si užívají, vtipy jsou jako vždy geniální... Smoljak s celým divadlem zde zanechali (nebo zanechají?) víc, než kdokoli jiný. Jestli mají být Češi na někoho opravdu hrdí, tak jsou tohle ti praví lidé. ()
Patnáctá (a zřejmě poslední) hra Divadla Járy Cimrmana je jasně koncipována coby symbolická derniéra nejenom Cimrmanova divadla, ale především výjimečného autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Z té dlouhé řady her to sice asi není kus nejlepší, ale rozhodně nejvíce symbolický - do nebeské komise význačných českých velikánů má nakročeno i Jára Cimrman (a všechny persony se unisono lítostivě vyjadřují ve smyslu, že je škoda, že ještě žije, že má místo v ní vlastně jisté), a tedy v přeneseném smyslu se nesmrtelnosti (alespoň té omezené českou kolektivní pamětí) dostane nejen jemu, ale též jeho duchovním otcům a stvořitelům - panu Svěrákovi a panu Smoljakovi. Je to sebereflexe hodně troufalá, ale kdo jiný si může dovolit, než dva velikáni divadla malé formy. Samotná hra těží z řemeslné rutiny obou jejích tvůrců, ti dva prostě umí psát, stavět dialogy, hrát si s jazykem, umně pointovat, konstruovat vtipy, dokonale ovládat divadelní řeč a těžit z jejích paradoxů. Je tu opět tak typický laskavý a poučený humor (který si vyžaduje mírně poučeného diváka), akcentující relativitu výkladu dějin i ambivalenci historických postav (,,Božena Němcová by byla skvrnou na naší komisi," tvrdí Jan Hus), ze které se vypichují tzv. zrádci národa (Sabina, Hanka a Linda - jazykový humor tu navíc spočívá v dívčích variantách jmen) či jeho učitelé, miláčci atd. V podtextu je vždy přítomný rys vlastenecký s ozvěnou jeho nadměrné glorifikace započínající dobou národního obrození. Na něm je ostatně postavena celá základní osa hry - proč je vlastně nebe selektované podle národnosti? Vždyť ani sám Tatíček vlasti a největší český politik nebyl Čech, ale maďarský Slovák, který měl navíc za manželku Američanku. České nebe je tedy paradoxem národního obrození, ale v podání pánů z DJC paradoxem laskavým a moudrým... Asi tu končí jedna éra českého divadla... ()
Problémem tohoto díla je, že to není drama. Není to divadelní hra. Je to jen varietní pásmo gagů a hlášek, nezřídka silně infantilních. Pohromadě to drží nápad jakési Nebeské komise, ale nemá to úvod, zápletku, katarzi, očištění. Smoljak už musel být hodně slabý, že Svěrákovi takovou slátaninu nezatrhl. ()
Nejdřív jsem trochu pochyboval, ale nakonec jsem si pustil obě verze s různým hereckým obsazením... a každá vyniká v něčem jiném. Seminář i hra samotná se povedly, i když k úplným vrcholům divadla asi nepatří. Rozhodně je tam ale několik povedených hlášek. "Protože zjistili, že to tak nevypadá." nebo "Z toho mi naskakuje husí kůže" a jiné fórky na Husovo upálení. Líbilo se mi, jak divadelníci-cimrmanologové vyjádřili svůj názor na padělání rukopisů, potažmo vymýšlení historických událostí a postav a udělali si srandu sami ze sebe a svého celoživotního díla. Jinak samotné představení je možná až moc zahlceno historickými postavami a událostmi a chápu, že člověk musí být sběhlý v českých dějinách, aby pochytil všechny detaily a související vtipy. ()
Kdybych psal komentář před rokem a půl, tak bych napsal "poslední cimrmanovská hra?", ale vzhledem k tomu, že Ladislav Smoljak už v českém nebi nepochybně je, tak ten otazník není potřeba. Upřímně doufám, že vzhledem k jeho památce tohle bude poslední Cimrman a pan Svěrák se nepokusí napsat nic sám nebo s někým jiným. I když ho považuju za skvělého scenáristu, už by to nebylo ono. Ale věřím, že on, člověk velkého intelektu, to nepochybně ví. _______ Jeden z mála Cimrmanů, u kterých můžu hodnotit naprosto stejně jak seminář, tak samotnou hru. Oba (takže i film) ode mě dostane 80 %. Chvíli jsem přemýšlel i o vyšším hodnocení, ale to by nebylo fér vůči opravdu geniálním hrám, při kterých jsem se opravdu a dlouho smál. Zde to taky nebylo špatné, především vtipy o ohni a Husovi byly skvělé, ale něco mi tam chybělo. Navíc, ty pěvecké scény mě nebraly, stejně jako scény se sokolským cvičením. Takže, abych to nějak uzavřel, tohle je důstojný kšaft, který sice nedosahuje geniality ostatních her, ale to mi nevadí. A nedá mi, musím to napsat - sbohem, pane Smoljaku, je mi líto, že jsme vás ztratili a doufám, že se teď s Janem Husem, svatým Václavem i s tím praotcem Čechem v českém nebi pořádně smějete. ()
Galéria (10)
Fotka © Originální Videojournal
Zaujímavosti (17)
- Autoři uvažovali, že v „České nebeské komisi“ zasedal i František Palacký. Jenže nakonec ho ze hry vyřadili, protože nenašli moc míst z jeho života, které se vžili a ví o nich každý (jako např. upálení Jana Husa, zabití Sv. Václava jeho vlastním bratrem atd.). „My jsem si uvědomili, že ono toho s ním moc není. Napadlo nás, že se dříve říkalo, že někdo ‚mele jako Palacký‘, ale to je tak všechno. Navíc jeho citát: ‚Byli jsem před Rakouskem, budeme i po něm,‘ jsem použili už v „Dobytí severního pólu“,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. (mnaucz)
- Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak původně chtěli hrát sv. Václava. Rozmluvil jim to Jaroslav Weigel. „Sv. Václav zemřel jako mlaďoch, to musí hrát někdo mladší, navíc to není hlavní role, tou je Komenský,“ řekl autorům Jaroslav Weigel. (mnaucz)
- Ve hře původně vůbec nebyla postava Maršála Radeckého. Do hry se dostal díky tomu, že hra by bez něj byla o dost. kratší. „Ono v té hře není moc sporů při tom hlasování, takže vlastně skoro všichni se vším souhlasí. No a jednou nám ta hra skončila, tak jsme tam přidali tu pasáž s Radeckým, aby ta hra byla delší a aby tam byl záporák,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. (mnaucz)
Reklama