České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft

967. hodnocený film: Jen si představte, že jste babička Boženy Němcové a že jste v českém nebi, kde se rozhoduje o tom, koho do nebe ještě přijmout a koho už ne. Je tu s vámi svatý Václav, praotec Čech, Jan Amos Komenský, Tyrš a Karel Havlíček Borovský. Takové srandy, co si užijete sledováním této hry, jste si jistě dlouho neužili. Moc jsem se pobavil a jen je mi líto, že tu už pan Smoljak není mezi námi. Skvělý to humorista. 5* je jasných a pro mě tohle byla dosud nejlepší cimrmanovská hra, kterou jsem viděl. 5* (30.01.2011)

Další parádní Cimrmanovská hra, která je zároveň i poslední. Opět se tam toho zas tolik neděje, ale je to tak skvostně napsané a zahrané, že to vůbec nevadí. Částečně je to taková oslava češství a samozřejmě nechybí série trefných a nezapomenutelných hlášek. Viděl jsem verzi se Smoljakem a Čepelkou (což je sice škoda, ale ta svěrákovská se naštěstí dá sehnat), ale to mi na krásném zážitku nijak neubralo. Seminář, ačkoliv jako vždy zajímavý a skvostě odreferovaný, byl sice tentokrát o něco slabší, ale samotná hra to vynahradila. Skvělé dialogy a zejména postavy praotce Čecha a Husa jsou nezapomenutelné (Copak nemáme žádné nehořlavé úsloví?). Celá hra jako vždy rychle uteče a jako vždy z ní jde krásná atmosféra, takže já si nemůžu stěžovat, moje láska k Cimrmanovi a obdiv k hercům stále roste. Upřímně doufám, že tyto geniální, mistrovské hry zůstanou uchovány i dalším generacím, protože jak o sobě Cimrman sám říká, vyniká ve všem. Pět hvězd je opět velmi nedostačujících. 100%. - Z toho mi naskakuje husí kůže. - A jaká jiná by tobě měla naskakovat, mistře Jene? (23.04.2016)

Média možná vynášela poslední sebereflexivní cimrmanovskou hru do nebes, z úcty k obdivuhodným divadelním výkonům "českých Monty Pythonů", ale po včerejším zkouknutí více než rok starého přenosu na DVD, musím konstatovat, že jde o jeden z jejich slabších kousků. Ano, je určen vzdělanějšímu divákovi, obsahuje ohlédnutí za veškerou dramatickou tvorbou i mimo smoljakovsko-svěrákovské hranice, ale chybí moment překvapení, nosnější zápletka a vtip. Nestačí mi, že si Komenský po boku Husa a Václava zacvičí s Tyršem. Rozhodně ne jen to. (02.04.2011)

„Ti hoši vyrývali nožíky do školních lavic obrazce. - Jaké obrazce? - Geometrické! A mě napadlo učit chlapce i děvčata pohromadě. A vidíte, ti chlapci s tím prostě přestali. - Tomu nevěřím. - Přestali. A když jsem se jich ptal proč, víte, co mi odpověděli? Protože zjistili, že to tak NEVYPADÁ!“ Poslední Cimrmanova hra je taková hezká tečka za tím naším případem. Ono ostatně také co dělat od tvůrců Smoljak a Svěrák že? Po léta mystifikovat národ se jim přeci příčí! Seminář plný humoru a hra plná skvělých gegů. Smál jsem se skoro od začátku do konce. Škoda, že je to poslední hra. Teď už si budeme muset vyhledávat geniální srandu jinde. „Útěk může být součástí strategie. Pro vojáka je největší hanebnost de...? - Degradace. - To taky. Ale mnohem horší je de...? – Debilita. - To taky. Ale ještě horší je... - Demokracie. - To je taky pěkný svinstvo, samozřejmě! Ale ještě něco horšího: dezerce! – Měl jsem to na jazyku.“ (80 %) (28.03.2017)

Patnáctá (a zřejmě poslední) hra Divadla Járy Cimrmana je jasně koncipována coby symbolická derniéra nejenom Cimrmanova divadla, ale především výjimečného autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Z té dlouhé řady her to sice asi není kus nejlepší, ale rozhodně nejvíce symbolický - do nebeské komise význačných českých velikánů má nakročeno i Jára Cimrman (a všechny persony se unisono lítostivě vyjadřují ve smyslu, že je škoda, že ještě žije, že má místo v ní vlastně jisté), a tedy v přeneseném smyslu se nesmrtelnosti (alespoň té omezené českou kolektivní pamětí) dostane nejen jemu, ale též jeho duchovním otcům a stvořitelům - panu Svěrákovi a panu Smoljakovi. Je to sebereflexe hodně troufalá, ale kdo jiný si může dovolit, než dva velikáni divadla malé formy. Samotná hra těží z řemeslné rutiny obou jejích tvůrců, ti dva prostě umí psát, stavět dialogy, hrát si s jazykem, umně pointovat, konstruovat vtipy, dokonale ovládat divadelní řeč a těžit z jejích paradoxů. Je tu opět tak typický laskavý a poučený humor (který si vyžaduje mírně poučeného diváka), akcentující relativitu výkladu dějin i ambivalenci historických postav (,,Božena Němcová by byla skvrnou na naší komisi," tvrdí Jan Hus), ze které se vypichují tzv. zrádci národa (Sabina, Hanka a Linda - jazykový humor tu navíc spočívá v dívčích variantách jmen) či jeho učitelé, miláčci atd. V podtextu je vždy přítomný rys vlastenecký s ozvěnou jeho nadměrné glorifikace započínající dobou národního obrození. Na něm je ostatně postavena celá základní osa hry - proč je vlastně nebe selektované podle národnosti? Vždyť ani sám Tatíček vlasti a největší český politik nebyl Čech, ale maďarský Slovák, který měl navíc za manželku Američanku. České nebe je tedy paradoxem národního obrození, ale v podání pánů z DJC paradoxem laskavým a moudrým... Asi tu končí jedna éra českého divadla... (05.08.2010)