Blondýnka

Z tohto nekonečného filmu som si zo života Marilyn Monroe a z jej hereckej kariéry nezobral vôbec nič. V podstate len to, že šukala v trojke a fajčila vtáky (úplne zbytočné scény), že ako dieťa si odžila svoje a potom sa to preniesol do dospelosti a bola šialená, stále smutná, furt plačúca, na práškoch a hysterická. Uznávam, že de Armas ponúkla vynikajúci herecký výkon a tiež holé cecule, ale dokopy nič z toho nemám, keď jedna herecká osobnosť je stále ukazovaná len ako narušený a nešťastný človek, ktorý sa samozrejme predávkoval, čo tiež nie je až tak isté. O jej manželstvách, herectve a prezidentovi skoro nič. Akurát tak o idiotskom otcovi a Pianistovi, čo si zahral jej muža. Inak maximálna depresia. (29.09.2022)

Blondýnka je dílo výjimečné ze stejných důvodů, proč ji mnozí nenávidí: fragmentárnost, přemrštěná délka mnohých scén, zaměření na povrch, nestálá vizuální identita, stupňování tlaku bez katarze, ne empatický biopic, ale pesimistický body horor s disociovanou hrdinkou, která bloudí vlastním podvědomím - na celý film se dá dívat jako na její noční můru (nejen tím, ale taky badalamentiovským soundtrackem Nicka Cavea a Warrena Ellise to připomíná Lynche, který v 80. letech ostatně taky připravoval a nakonec nerealizoval film o MM). Rozklad a dekontextualizace mýtu a ikonografie Marilyn Monroe funguje v obrazech líp než v grafomanské předloze Joyce Carol Oates (film sice poměrně důsledně přejímá její fabuli i syžet, ale svým nihilismem má blíž k Ballardovi nebo Palahniukovi). Chápu, že na někoho může být sexuálního násilí, nervových kolapsů a nápadů nacházejících se mimo hranice vkusu (plod mluvící ke své matce) příliš. Chápu, že ne každý přijme koncept filmu, v němž je krása skoro vždycky spojena s bolestí a sex s ponížením, filmu, který diváka situuje do krajně nepohodlné pozice voyeurského spoluviníka. Minimálně od kritiků bych ale čekal schopnost odlišit reálnou historickou figuru od textového konstruktu, který plní určitou narativní nebo symbolickou funkci, potažmo misogynní film od filmu o misogynii (a krutosti pohledů, které člověka zbavují identity a mění v projekční plátno pro cizí fantazie). 90% (04.10.2022)

Úmorné tříhodinové misery porn, které chtělo být nestandardním životopisem, místo toho je jen přehlídkou těch nejhorších uměleckých klišé a klasické degradace slavné osobnosti na pouhou karikaturu a trosku. Zajímavá je maximálně ta snaha být naprosto nedivácký, skoro až na úrovni Lynchova Inland Empire (poslední třetina je čistě psychedelická noční můra). (28.09.2022)

Fikce ! Zdůrazňuji, je to fikce a proto je pravděpodobné, že většina nepochopí, že je to F I K C E ! )  A to je problém. Natočit životopis o někom tak velkém jako byla MM , jako  fikci je na pováženou. Ana de Armas je však perfektní. A to je jediné pozitivum filmu. Nedělám si iluze, že filmový průmysl fungoval tak nějak jako vidíme zde, ale to nestačí. (01.10.2022)

Docela mě baví představa netflixáků, kteří týdně hltají hodiny a hodiny spotřebního contentu, a nyní budou chtít to samé od Blondýnky. Jak to, že se pod heslem „životopis Marilyn Monroe“ neskrývá feel-good biografie s trochou povinné povrchní depky? Inu, Andrew Dominik natočil film, jenž spousta lidí vypne do patnácti minut, jelikož ten psychický nápor jednoduše nedají (a je to naprosto v pořádku). Já jsem ale byl připravený a dostal jsem přesně to, co jsem čekal – tedy dvouapůlhodinovou převážně černobílou artovku, která ukazuje odvrácenou tvář života Marylin Monroe a vlastně i Hollywoodu jako takového. Ano, občas je to zbytečně nesourodé a natahované. Celou dobu se však jedná o špičkovou filmařinu, která servíruje jednu působivou scénu za druhou (fiktivní komprimace jednoznačně prospívá) a ždíme herecký talent Any de Armas na trýznivé maximum. Často mi nebylo úplně dobře a vítal jsem to. Příběhů, jež zarývají nehty do černého svědomí továrny na sny, totiž nikdy není dost – a tahle vyčerpávající festivalovka se snad zařadí mezi ty nejslavnější. (29.09.2022)