Le Havre

Moja druhá osobná skúsenosť s Kaurismäkim, tentokrát o niečo pozitívnejšia. Nemožno odoprieť, že jeho filmy majú svoju vlastnú tvár - strnulo pôsobiace postavy s "poker face-om" vnútorne emocionálne bohaté, navonok pôsobiace chladne a prázdno. K tomu absurdné sekvencie a brutálne čierny humor ukotvený v sociálnom kontexte. Tentokrát "Little Bob" zabodoval úplne najviac a v Kaurismäkovej strnulosti sa objavilo pár zábleskov, ktoré sú zapamätateľné, vtipné a celkom svieže, čo oceňujem. (17.04.2012)

Na prvé videnie to bol zásah, kedy som dokonca zvažoval plné hodnotenie. Teraz po rokoch - keď som si dal repete a napozeral režisérove rané veci - ma to ťahá skôr k nižšiemu hodnoteniu. Pamätáte si na poeta Marcela Marxa z Bohémskeho života (1992)? Kaurismäki sa k tejto postave na „dôchodku“ vracia: dnes je z neho síce stále povaľač, ale tento raz i pouličný čistič topánok. Vedomá si je i samotná postava, keď vraví: „Prežil som bohémsky život v Paríži.“ Je to typický Aki, aj keď akosi málo úderný. Máme tu outsiderov, humanistický prístup, (francúzsky) prístav, krčmičky, retro štylizáciu interiérov (ak by sa neobjavili eurové bankovky, ste v tom, že sa dej odohráva na prelome 80s/90s), live vystúpenie starej kapely, psíka aj absurdné dialógy (a práve tu mi chýbali viac vypointované výmeny s preňho typickým lakonickým humorom). *3,5 (06.11.2023)

Je smutné, že když dělají lidé ve filmu dobré skutky, mluvíme v dnešní době hned o pohádce. To jsem si říkal během filmu. Pak jsem se ale dostal k jeho závěru a hned jsem pochopil proč je tady to slovo tolikrát omíláno. Jo, ten brutální happy end je skutečně pohádkový. Těším se na další setkání s Vaší tvorbou pane Kaurismäki. (14.03.2012)

Normandský Le Havre jako kulisa ve stejnojmenném francouzsko-finském retro snímku s četnými rysy pohádkové světa, přinejmenším však pro tento žánr typickým koncem. ~ Osobitý finský režisér Kaurismäki umístil děj svého nejnovějšího snímku do prostředí šarmantní Francie, do přístavu, v němž rozehrává jednoduchou až triviální dějovou linku (tento fakt NENÍ minus) o třináctiletém černošském hochovi a starousedlíkovi Marcelu Marxovi. Tematicky je však tento poměrně specifický snímek bohatý (ilegální přistěhovalství, sociální tematika, těžká nemoc a zároveň věrná láska,…). Pravdou je, že zmíněná témata jsou (už i vzhledem k jejich šíři) značně zjednodušená, vyvěrají však v /možný spoiler/ symbolický happy end. ~ Snímek vyzdvihuje trvalé hodnoty, jakými jsou např. solidarita, humánnost, přátelství, pospolitost nebo láska, jež jsou postaveny NAD byrokracii a mašinerii státních aparátů. Le Havre je apelem na lhostejnost dnešní společnosti, zdůraznění nutnosti obětování se pro druhého a nesobeckého jednání. Malí lidé konají velké činy. ~ Mimořádný je vizuál. Jak jsem se již zmínil, styl filmu se navrací o několik desetiletí zpátky, přičemž mnohé prvky či předměty jsou ryze současné (policejní složky, euro apod.). Osobně mi tato časová neujasněnost trochu vadila, i když bychom se měli na tento snímek dívat globálněji a nadčasově. Kamera často snímá detaily. K onomu šarmu i melancholii přispívá stylová hudba. Herectví je úsporné, minimalistické. Lakonické dialogy. Jemný inteligentní humor. ~ Přestože mám zřejmě nejraději filmy natočené zcela realisticky, klidně na pomezí dokumentu, z tohoto pohodového dílka (ač zmíněná témata nejsou veselá) čiší obrovská filmovost. Pozitivně laděný / laskavý / gentlemanský / hrdý / srdečný film. Stejně jako jeho ústřední hrdina. ~ ~ Podívej Marceli, třešeň rozkvetla. (20.03.2012)

Snímek natočený ve stylu 30. let a s atmosférou staré Francie ala filmy Jacquese Tatiho přináší tuctový laskavý příběh o migraci, který právě díky osobité Kaurismäkiho formě získává uhrančivý rámec. Nedramatické scény okouzlují vnitřní tragikomičností a styl dávno vyšlý z módy (strnulé kompozice, znakovité herectví) získává v rukou režiséra poutavost. Příběh sice předkládá řadu dramatických motivů (nemoc ženy, chudoba rodiny, imigranti, hon policie na chlapce), ale právě díky zvolenému "old school" zpracování jsou všechny utlumeny a místo prvoplánové afektovanosti řady festivalovek zde v popředí stojí tragikomično rozehraných situací. Film vlastně předkládá témata jak ze současných festivalových filmů, ale zpracovává i řeší je stylem jak z melodramat 30. let, čímž jakoby poukazoval na okouzlující prostotu a bezelstnou naivitu starých časů oproti složitosti a odidealizovanosti dneška. (07.07.2011)