Win Win

Spíš Fail Fail. Win Win je papírově dokonalá feel-good-indie-dramedy, ze které jsem ale dobře nalazen neodcházel ani omylem. Víc chtěné, víc monotónní, víc uměle laskavé a víc předvídatelné to snad už být nemohlo. Ale zajímavě se tu reflektuje (americká) posedlost vše obětovat (a podřizovat) dětem. 50% (12.07.2011)

Docela příjemná a chvílema i celkem vtipná (no kdo z vás to má) komedie podle jů es šablony "divácká cena zaručena". Zmenšenej Sean Penn umí hezky koukat do blba, Giamatti zas dělá ty svoje upocený oči v sloup a celý film ovládla postava snědého Martina Mrhálka. (3,5*) .......... Největší WIN WIN je ale samozřejmě moje získání lístku těsně před projekcí od bandy zhulenců, kteří za něj chtěli trávu (žádnou sem totiž neměla). (06.07.2011)

46th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2011 - HORIZONS - Horizonty (Win Win / WIN WIN / Win Win) - Budu asi dosti opakovat uživatele Ďura / jhraska, který to napsal úplně přesně. Zamiloval jsem si režiséra McCarthyho kvůli dvěma nezapomenutelným festivalovým filmům The Visitor (Návštěvník / Nezvaný host) a hlavně mému již šest let NEJ festivalovému filmu The Station Agent, kvůli kterým se dostal i do mé top 10, ale toto bylo šlápnutí vedle. Herecky na první pohled nejlépe obsazené, ale nikoliv už tak zahrané. Film pro mne bez emocí, bez poutavého příběhu, zdali vůbec nějaký rozumný (i festivalový) průměr... - 2. 7. 2011 - kino Thermal - Velký sál - Karlovy Vary - 50% (16.07.2011)

Ako už bolo spomínané, Win Win je úplne ten najobyčajnejší film s úplne obyčajnými postavami, obyčajnou zápletkou a obyčajnou pointou. To všetko nemyslím nejako pejoratívne, svojim spôsobom je to film sympaticky nekomerčný. Len tá celková nevzrušivosť deja a komplexná obyčajnosť by si zaslúžila aspoň nejaký menej obyčajný prvok, aby som mu nedal len také "obyčajné" hodnotenie ako obyčajné ***:) (04.01.2012)

Oukey... Možná dvě hvězdičky nejsou uplně objektivní, ale tohle je co? Další se společenskokritických filmů Thomase McCarthyho, který nám dá přednášku o tom, že všichni děláme chyby, že všichni si zasloužíme druhou šanci, že život není vždycky spravedlivý? Neříkám, že všechny postavy jsou zrovna ploché (ale některé vlastně docela jo), že tématem to není aktuální atd. Ale vlastně je to svým způsobem další z šablonek amerického nezávislého filmu. Na jednu stranu zde máme podvratné nápadité tvůrce s osobitým dotekem (Hal Hartley, Jim Jarmusch, Tom DiCillo, Vincent Gallo, Gus Van Sant, něco málo z tvorby Richarda Linklatera, s přivřenýma očima asi i Kevin Smith a pak možná mnoho dalších mladších méně známých tvůrců) a vedle toho jsou tu bytosti jako Thomas McCarthy, kteří se nás snaží dojímat malými lidskými příběhy s civilními postavy a v druhém plánu zaměstnají naše angažované mozky nějakou obecnou kritiku společnosti (sociální systém, imigrační systém, odvrácená tvář USA). Viděl jsem od McCarthyho dva filmy a bohatě mi to stačilo. Tyhle filmy nás obelhávají, snaží se nás zmást, přesvědčit nás o své umělecké hodnotě a o své závažnosti. To dělají skrze témata, která komentují a matou nás svojí narativní rozmělněností. Vyprávění samozřejmě je dost šablonovité a plné klišé, jenom to není tak nápadné. Hudba nás dojímá, kde nás má dojímat, lidi se cítí špatně na správných místech a film na nás otevřeně volá: "je ti z toho smutno! je ti z toho smutno!" Tohle jednoduché emocionální vydírání ve spojitosti se zdáním nějaké náročnosti budí samozřejmě dojem těžké artovosti a divák je šťastný, že jednou viděl trochu toho umění. V ideálním případě by se pak divák i film měli cítit důležitě. Ve skutečnosti tohle zdání nezávislou scénu požírá jako rakovina. Zdání, že není třeba víc. A tak vznikají takovéhle filmy, které ve skutečnosti nejsou nic jiným než Hollywoodem s laciným make-upem... A jejich umělecký a společenský přínos je stejný. Snad jenom tu je míň výbuchů, takže větší nuda... (20.08.2011)