Win Win

Jestli má být komedií vše, u čeho se člověk pousměje, tak se de facto ani nic jiného netočí. Tohle bylo především rodinné a sociální drama, sledující osudy teenagera, prchajícího od své zfetované matky a právníka, jenž se snaží z finančních důvodů získat opatrovnictví nad mladíkovým dědečkem. Že se jejich osudy protnou je celkem nabíledni. Filmařsky se nejedná o kdovíco a některé pasáže budou i nudit. Navíc kdo se těší na vyhrocené sportovní sekvence, bude zklamán. ale přesto se na to dalo koukat a to především díky Giamattimu a po počáteční rozmrzelosti jsem vzal na milost i Alexe Shaffera. Škoda, že to nemělo trošku víc šťávy. 60% (18.03.2012)

Příběh, který tančí bosky po střepech všeho, čím kdy byl ... a čím (nebo kým) kdy být CHTĚL - a ještě se při tom usmívá. Jistě, můžete o něm pochybovat ... velkou roli v něm hraje takřka neuvěřitelná souhra okolností - přesně taková, jaká se v reálném životě vyskytuje jen VELICE sporadicky. Na druhou stranu má v záloze odzbrojující přímočarost - a jakousi úspornou dramatickou zkratku, která si nepotrpí na velké teatrální výstupy, přesto na vás může udělat mimořádný dojem ... pokud jí dáte šanci. (29.08.2015)

Pomalu plyne, vyčistí a nepoškrábe. Tak bych asi charakterizoval tenhle film. Po Barneyho ženách druhý snímek s Paulem Giamattim, který opět nezklamal. To jsou role pro něj, introverti s velkou duší. Tohle je drama o mezilidských vztazích, o lidských chybách, hledání cest a dalších blbostech, který když se nevyřeší, tak je z toho člověk zralej na Chocholouška. Dobře natočený obyčejný příběh o obyčejných lidech. 70% (06.03.2012)

Film z Hollywoodské továrny na lidské a milé filmy, které dokáží unudit a uspat. Šablona byla střižená přesně podle pravítka, bez jediné odchylky, která by mě posadila do sedačky nebo roztáhla pusu od ucha k uchu. Film o morálním poklesu společnosti, ekonomické krizi a boji o vlastní místo na slunci v paměti příliš dlouho nezůstane. (08.07.2011)

Oukey... Možná dvě hvězdičky nejsou uplně objektivní, ale tohle je co? Další se společenskokritických filmů Thomase McCarthyho, který nám dá přednášku o tom, že všichni děláme chyby, že všichni si zasloužíme druhou šanci, že život není vždycky spravedlivý? Neříkám, že všechny postavy jsou zrovna ploché (ale některé vlastně docela jo), že tématem to není aktuální atd. Ale vlastně je to svým způsobem další z šablonek amerického nezávislého filmu. Na jednu stranu zde máme podvratné nápadité tvůrce s osobitým dotekem (Hal Hartley, Jim Jarmusch, Tom DiCillo, Vincent Gallo, Gus Van Sant, něco málo z tvorby Richarda Linklatera, s přivřenýma očima asi i Kevin Smith a pak možná mnoho dalších mladších méně známých tvůrců) a vedle toho jsou tu bytosti jako Thomas McCarthy, kteří se nás snaží dojímat malými lidskými příběhy s civilními postavy a v druhém plánu zaměstnají naše angažované mozky nějakou obecnou kritiku společnosti (sociální systém, imigrační systém, odvrácená tvář USA). Viděl jsem od McCarthyho dva filmy a bohatě mi to stačilo. Tyhle filmy nás obelhávají, snaží se nás zmást, přesvědčit nás o své umělecké hodnotě a o své závažnosti. To dělají skrze témata, která komentují a matou nás svojí narativní rozmělněností. Vyprávění samozřejmě je dost šablonovité a plné klišé, jenom to není tak nápadné. Hudba nás dojímá, kde nás má dojímat, lidi se cítí špatně na správných místech a film na nás otevřeně volá: "je ti z toho smutno! je ti z toho smutno!" Tohle jednoduché emocionální vydírání ve spojitosti se zdáním nějaké náročnosti budí samozřejmě dojem těžké artovosti a divák je šťastný, že jednou viděl trochu toho umění. V ideálním případě by se pak divák i film měli cítit důležitě. Ve skutečnosti tohle zdání nezávislou scénu požírá jako rakovina. Zdání, že není třeba víc. A tak vznikají takovéhle filmy, které ve skutečnosti nejsou nic jiným než Hollywoodem s laciným make-upem... A jejich umělecký a společenský přínos je stejný. Snad jenom tu je míň výbuchů, takže větší nuda... (20.08.2011)