Recenzie (1)
„Americký nezávislý film“ je vyčpělá mrtvola, na jejíž hrob okatě kladou květiny filmaři bez osobité vize či vyhraněných ambicí. Po Burn Out the Day si sice stále myslím to samé, ale velmi mě těší, že se vyhranění filmaři nebojí zdechlinu vykopat a posměšně s ní zaobcovat divákům před zraky, přičemž to navíc dokáží udělat neprvoplánově, neskandálně, ale naopak chytře, podnětně a především zábavně. Nový celovečerní film nejmladšího bratra slavného režiséra Spika Leeho na jednu stranu představuje snůšku typických festivalových schémat (rasově i fyzicky disproporční gay pár, který chce mít dítě, a k tomu vedlejší motivy jako lesby, národnostní pestrost, rasově vyhrocené dialogy, nadávání na korporace, vykořisťování sociálně slabých, etno-mystika a herbální medicína), ale pojímá je svěží formou, a dokonce z jistého pohledu lze říct, že je převádí do satiry, ba až dvojsečného campu. Film několikrát naznačuje, že vše předkládané je absurdní nadsázka, ale při tom nikdy nesklouzne do křiklavé parodie, naopak tyto náznaky zasazuje do vyprávění. I bez roviny sofistikované satiry je film zábavný a z mnoha ohledů pozoruhodný. Anabáze gayů za dítětem je pojata nadsazeně a velkou část filmu tvoří úsměvné rozhovory obou mužů s přáteli či potencionálními matkami; dojde také na směšné pokusy o početí. Filmu na uhrančivosti přidává chytrá forma, která kombinuje postupy klasického narativního filmu, dokumentu a domácího videa. ()