Melancholia

Je to dosť dobrá katastroficky ladená umelecká dráma od Larsa von Triera. Má výborný príbeh o dvoch sestrách, z ktorých mladšia by práve mala prežívať najšťastnejší deň svojho života, keďže sa vydáva za svojho milovaného muža, ale aj tak trpí depresiami a nevie sa z toho dostať. Lenže čoskoro si všetci uvedomia, že k Zemi sa blíži veľká planéta, ktorá by tu v prípade nárazu zničila všetok život a tak sa snažia byť sebe oporou, ale aj tak to každá vníma po svojom. Spracovanie sa mi páči, ale k dokonalosti tomu ešte trochu chýba. Už po úvodných titulkoch, ktoré patria medzi tie najzaujímavejšie, aké som vôbec videl je jasné, že toto bude mimoriadne pôsobivý zážitok. Film je rozdelený na dve odlišné fázy, v ktorých je uprednostnená iná zo sestrier. Prvá sa venuje výhradne svadbe, čo na prvý pohľad nepôsobí práve najatraktívnejšie, ale až na pár slabších scén mi to až prekvapivo dobre sadlo. Postavy a vzťahy medzi nimi sú výborne zvládnuté, ale je v tom aj trochu depresie a samozrejme umenia. Druhá si síce udrží všetko dôležité z predchádzajúcej fázy, ale je predsa len o trochu dynamickejšia, zmení prostredie a navyše ponúkne niekoľko perfektných scén. Samotnej katastrofe sa film vlastne ani moc nevenuje, čo ma ale kvôli režisérovi vôbec neprekvapuje, ale aj tak je všetko s ňou spojené dostatočne zaujímavé a aj tak príjemne pomaly dávkované. A tak dej stále mohol byť aj o niečo zaujímavejší, ale vynahradzuje to hlavne tá perfektná atmosféra, ktorá si ma získala okamžite a až do konca nepustila. Herecké obsadenie je výborné, Kirsten Dunst vo svojej najzaujímavejšej úlohe a zahrala to až prekvapivo dobre, k tomu Charlotte Gainsbourg a plno zaujímavých vedľajších postáv, ako Kiefer Sutherland, Stellan Skarsgård, Alexander Skarsgård, Charlotte Rampling, John Hurt alebo Udo Kier, takže nechýba ani viacero režisérových obľúbencov. Réžia a technická stránka sú skvelé, Lars von Trier je jednoducho talent, perfektná vizuálna stránka, vynikajúca atmosféra, zaujímavé umelecké prvky, tu nemám čo vytknúť. A pochváliť musím aj vydarenú hudbu, ktorá sa sem skvelo hodí. Takže keby bol dej ešte o niečo zaujímavejší, neváham s plným hodnotením, ale aj tak je Melancholia vydarený film, ktorý ma bavil rovnako aj po opakovanom pozretí. 79% (09.09.2014)

Lars von Trier jako už tradičně člení svůj film do kapitol a opět je v jeho rastru žena, respektive hned ženy dvě. Část první - Justine. Dokonalá a filmařsky velmi sofistikovaná dekonstrukce jednoho ze základních rituálů civilizace, tedy svatby, pod jejíž obřadností dříme krize té současné civilizace západní, vyprázdnění životů, krize rodiny, odcizení a prázdnota současného světa, umocněná nejen v tomto případě materiálním přebytkem. Trier se zde představuje jako brilantní vypravěč, stylisticky se drží některých zásad svého manifestu Dogma 95 - kamera snímaná z ruky, vztahový propletenec atd. Vynikajících scén je hned několik, klíčová pro pochopení významu zřejmě scéna s výměnou reprodukcí obrazů - pohnutý stav Justinu donutí v náhlém afektu zaměnit abstraktní modernisty za reprodukce temných středověkých apokalyptických vizí, zejména za obraz Lovci ve sněhu Pietera Brueghela staršího, kterýžto obraz je v ponuré animované úpravě k vidění i v samé expozici celého filmu. Čirá alegorie, stejně jako celý Trierův snímek. Výjev krutého boje člověka s přírodou, výjev života jako neustálého souboje se smrtí. Stejně tak další obraz V zemi peciválů, jasná alegorie odsuzující lenivý a nestřídmý život, tedy něco, co představují postavy Trierova snímku. Strnulost a dekadence životního stylu prezentované sociální vrstvy vůbec otevírá prostor pro zajímavé interpretace. Režisér pojímá prostor svého filmu jako neproniknutelně uzavřený, okolo zámeckého parku jsou vztyčeny neviditelné zdi (viz mostek, přes který se nedá přejet), okolní svět je vesměs jen mýtický (vesnice), zjevné je osazení do kontextu divadelního kusu, celá koncepce možná trochu připomíná Kafkův Zámek. Znepokojivý je obraz jamky č. 19, když je divák výslovně upozorňován na fakt, že v okolí zámku je vybudováno standardní 18ti jamkové hřiště. Trier znepokojuje, ale neodpovídá. ***** Pak ovšem přichází část druhá - Claire a já se coby divák propadám do nikam. Biblická metafora Armageddonu je až příliš prázdná a jestli mám Melancholii hodnotit jen coby čistě katastrofický film, pak je to to určitě nejméně působivé v daném žánru. *** Melancholie mi ovšem během sledování Trierova opusu mysl zaplavila...a dostavil se čistě intelektuální zážitek, tedy to, co jsem od filmu Larse von Triera očekával... (08.06.2011)

Má-li být tento film jedním z nejslabších Trierových děl, je to se stavem světového hraného filmu ještě nahnutější, než by si bylo možné vůbec představit. Pro nepřipraveného diváka pohledy do obrazů renesančních mistrů, dalších činů symboliky neodvratného konce, celkového pohledu za kulisy lidských obřadů a dalších velkých okamžiků člověčího života působí šokujícím dojmem. Ještě nesrozumitelněji vyznívají mezní okamžiky svatebního obřadu, nevěsta, která podvádí během svatební noci ženicha, aby mu vzápětí oznámila konec právě zpečetěného vztahu a další početné až absurdně působící momenty. Kniha šifer se však postupně rozevírá, úvodní sekvenci srážky dvou planet ozřejmuje a zprvu nejasné žánrové zařazení zprůhledňuje do nevšední sci-fi. Zánik cilizace je v tomto pojetí prolnut hned do dvou rovin: v první má svůj kosmickoastrální rozměr, v té druhé, v rovině dekompozic, lomů, pohledů za a mezi kulisy, kam divákovo oko běžně nedohlédne, vynáší pro Triera charakteristické mene tekel nad celou světovou civilizací. Cítí či necítí velký Dán konec naší civilizace? Je to gesto nahodilosti nebo naopak varovného jasnozření? Odpovědi na tyto otázky, které MELANCHOLIA, osudová planeta či planetka Trierova filmu, navozuje, jsou i odpověďmi po kvalitě doposud posledního díla tohoto rozporuplného muže z nejjižnější skandinávské země. (06.07.2011)

Melancholia patří do specifického subžánru, který bych nazval "artový režisér dělá sci-fi", kam patří ještě Solaris od Tarkovského, 451° Fahrenheita od Truffauta nebo třeba Duna od Lynche. U všech to vnímám tak, že se "snížili" k tomuto "opovrženíhodnému" žánru pouze proto, aby vyprávěli něco mnohem hlubšího, a to sci-fi je nezajímá. Bohužel s tím mám já problém, protože se pak ty jejich filmy nedají brát moc vážně z hlediska zápletky, logiky a vědy. Tak například tady je samozřejmě velice atraktivní zápletka, která není ve svém jádru vlastně až tak nemožná, ale v důsledku je zpracována neskonale pitomě a nerespektuje základní principy gravitace. Na druhou stranu mám moc rád, když se v tomhle žánru příběh točí okolo obyčejných lidí a jejich pohledu na celosvětovou událost, kdy divák pouze skládá střípky celé záležitosti a sleduje lidi, kteří nemají na onu celosvětovou událost hlavní vliv, ale pouze na ni reagují a mají omezené informace (krom Melancholie například Mlha či Monstrum). Tady ale krom krásných obrazů hraje prim psychologická rovina a velmi složité charaktery, úžasná sestava herců a Tristan a Isolda. Nevím, proč Lars pokládal za vhodné vždy jednou za deset minut zahrát pár vteřin ze začátku této opery, protože už tak pošesté mi to začalo lézt solidně krkem. I když hlavně kritizuji, dávám takhle vysoké hodnocení hlavně pro to, jak jiný ten film je v rámci mého oblíbeného žánru, ačkoliv díky tomu to samozřejmě žádný žánrový film není. 2 naprosto nesourodé půlky, úchvatné intro, super závěr, je to podnětné a mnohovrstevnaté, charakter Kirsten Dunst, jejíž maniodepresivnost bych v reálném životě nevydržel už po deseti vteřinách, je skvěle napsaný i zahraný a celkově je to doslova krásná depka. (17.03.2020)

║Rozpočet $7,4milióna║Tržby USA $3,030,848║Tržby Celosvetovo $18,044,073▐ Tržby za predaj DVD v USA $2,249,007 //počet predaných kusov 154,623║ herecky dobré ale celkovo vyznenie filmu ma nebralo, vydržal pri tom len 1hodinku /25%/ (08.03.2013)