Volám sa Oliver Tate

Hipsterovinka. Jsou to zvláštní lidi ty hipsteři, copak asi chtěj. Je to takový nový emo, jen míň bolestínský. Zato s ním sdílí takovou tu úpornou zahleděnost do sebe sama a potřebu zachytávat se na cool média jako je 8mm nebo polaroid (zdravím Jana Dvořáka) - nj, tady máme celou polaroid zeď, což je při současný ceně cca 80 za snímek už sranda za pár tisíc. Ale čert to vem, stejně je to takový retro ne zcela ukotvený v čase - retro je ostatně pro hipstery typický žejo. Líbivej film, rychle se v něm myslí a mluví ale chybí tomu upřímnost a nějaká hloubka se mi zdá. Ale to neva, dnes už jsou urputný hnutí a filmy prostě asi za zenitem (08.06.2011)

Tak jako v Zamilovaném Shakespearovi jsem zapochyboval, zda-li film dokáže ztvárnit lásku v její celistvosti. Ayoade na toto dilema dává vcelku logickou odpověď: "Pokud jste ji sami prožili, tak to není nemožné." A když se i v publiku sejdou stejně naladění diváci, tak je to čtyřhra, o které by se ani Agassimu nesnilo. (11.07.2011)

Oliver Ttate je tak trochu iný, čo znamená, že v škole neakceptovaný. Lenže nie je iný až natoľko, aby sa vymykal klasickým emo uzavretým teenagerom, pre ktorých je podobné chovanie pózou. Tate pózer nie je, ale mám dojem, že poznám (nechtiac) oveľa divnejších týpkov ako on a určite by som nechcel, aby o nich niekto natočil film. Potešia vizuálne nápady pri zobrazovaní jeho aktuálneho duševného stavu, ktoré nemajú niekedy ďaleko od ponorenia sa človeka do hĺbky oceánu. To je z filmu samozrejme. Takže fajn indie zážitok, omnoho lepší, ako súčasný Ayoadeho nechcene smiešny prúser v kinách. Konečne je aj Sally Hawkins aspoň trochu sympatická. (18.10.2014)

Divný mládenec v beranici řeší vztah s divnou slečnou a pokouší se zachránit manželství svých divných rodičů, neboť se ho snaží rozložit divný soused? Ono to zkrátka celé bylo nějaké divné, ale věřím tomu, že šest z pěti dospívajících intelektuálních paniců se v tom najdou. Já jsem však již dávno minul bod, kdy se na dospívání budu dívat jinak a tak mne spíše bavil hudební doprovod, rafinované špehování rodičů či rozumové zdůvodnění vlastní zbabělosti. Asi v tom bylo víc, ale veřejně onanovat nad nezávislými filmy mne již nějaké to desetiletí nebaví. (14.05.2014)

Film Jmenuji se Oliver Tate působí jako dílo režiséra, jehož umělecké ambice předčí jeho skutečné schopnosti. Richard Aoyade je sice sympaťák, ale záměrem tohoto filmu si uzmul větší sousto, než je schopen vstřebat. Všechny ty suché bezemociální dialogy a kompozicí „poetické“ záběry působí tak nějak lacině a pod deseti minutách se okoukají. Tím spíš, že ani scénář nepůsobí jako něco mimořádného. Abych jen nekritizoval, tak film není rozhodně špatný, určitě se na něj vydržíte dívat a místy pobaví, herci jsou fajn, ale po shlédnutí na něj asi brzy navždy zapomenete. Tím nejlepším na celém filmu jsou písničky Alexe Turnera z jedné z nekvalitnějších současných britských kapel Arctic Monkeys, díky němuž soundtrack převyšuje samotný film. (14.08.2012)