Klub bitkárov

Po Fincherově "Sedm" můj druhý nejlepší film, jaký jsem kdy v životě viděl (TOP 2). Stejně jako u "Sedm", na filmu zbožňuji naprosto vše ... Příběh, herci, děj, konec, atmosféra, triky, kamera, hudba, hlášky, vychytávky, humor, filosifický odkaz na dnešní společnost ... Naprosto vše je téměř dokonalé!!! Fincher je mistr režisér a umělec. Překonat jej může jen on sám ... Točí filmy přesně podle mého gusta, filmy, které můžu vidět dvacetkrát a stále se mi budou líbit jako na poprvé ... Navíc v případě "Klubu rváčů" vždycky po dalším shlédnutí objevím nějaký nový detail, nebo mi doklapne nějaká maličkost. Je to neuvěřitelně vypiplané dílo, s mnoha vtipnými detaily a odkazy ... Dokonalé a geniální!!! (23.01.2008)

Nejde o stejně smělou anarchii, jakou je vlepování pornografických políček do dětských filmů, ale přesto se mi líbí, jak Fincher pod záštitou velkého studia a s použitím reklamní estetiky nachcal líbivému světu komerce do tváře. Klub rváčů je vším možným, jenom ne filmem příjemným a uživatelsky přístupným. Alespoň na imaginární rovině nás vystavuje stejnému nepohodlí, do jakého je ze svého zaprdněného konformismu vtažen Jack. Realita Klubu rváčů je realitou nadopovanou steroidy. Intenzita některých scén se přenáší z předkamerového prostoru na samotný filmový aparát (obraz třesoucí se, jako kdyby chtěl filmový pás vyskočit z kamery). Nepřirozené CGI kamerové průlety od mikrodetailu k polocelku na jeden zátah vyvolávají pocit nevolnosti, okatě předváděná (a přesto jen zdánlivá) kontrola vypravěče nad příběhem ztěžuje naše skládání soudržné zápletky, neboť od hlavní linie je neustále někam odskakováno, případně se velké časové úseky přeskakují. Forma filmu se podobá životnímu postoji protagonisty – destrukce, nikoli konstrukce. Poselství Klubu rváčů už sice dnes, kdy se nihilismus a ironický odstup společnosti posunul o kus dál, nerezonuje tak silně jako na přelomu tisíciletí, ale otázky, které kniha a film kladou – například co v postmoderním světě zanikajících tradičních hodnot znamená být mužem (neboť nerovný zápas protagonista ve skutečnosti nevede se společností, ale se svým hypermaskulinním já) – mají stále dostačující relevanci. Za originální lze z hlediska gender studies považovat především fakt, že moc rváčů není reprezentována penězi, majetkem či politickým vlivem, ale jejich vlastními a zranitelnými těly, která s celým svým životem dávají všanc. Tělesnost je tak zbavena svých tradičních sexuálních a převážně feminních konotací. V ohrožení jsou muži, resp. samotný koncept maskulinity. 85% Zajímavé komentáře: kiddo, choze, RAPIDUS, Triple H, Olivier, ANTI-frog, Tatannka (06.05.2005)

Pokud jde o Chucka, jsem Faidřiny vlhký kalhotky. Jedná-li se o Davida, jsem Faidřino dobrovolně znásilněné blazeované vědomí, že čemu bych se v šestnácti možná ukláněla až pod zem, je o desítku let později skvěle natočená, odehraná a vcelku zábavná... póza. Která zůstává pózou až do závěru bez ohledu na to, že ten se autorovi předlohy zamlouval víc než jeho vlastní. I když slova anarchie, cynismus a nihilismus skloňuje i v neexistujících pádech, film mi na rozdíl od knihy nenabídl skličující poznání, že i zdánlivé osvobození je jen hryzání se do vlastního ohonu, a otevřel mi dveře dokořán, místo aby mi je se škodolibým zachechtáním přibouchl před nosem. A to mi sem krutě nesedí. Protože bez ohledu na to, co si jistí publicisté myslí, některé věci nebyly nikdy cool. Ani před 11. zářím. (18.05.2011)

Psychicky hodně náročný (jako u Finchera vždycky), tentokrát ale tak nějak "jiný" film. Sedm, Hra i Vetřelec 3 byly taky ujeté, ale určitě byly lehčeji stravitelné. Tohle je na můj vkus silné kafe a kdyby na konci nečekalo ono překvapení, asi by ten film ode mě nedostal ani 3 hvězdičky. Ale jinak musím uznat, že Pitt a Norton jsou opravdu skvělí. (06.08.2002)

Celkem mi vyhovuje být spokojenou součástí systému, kolečkem, které drží stroj spolehlivě v chodu, ale to je jen venkovní póza. Já jsem totiž ve své podstatě trošku rebel, který nechce být systémem odhalen a zcivilizován. Proto nikdy nezaložím spolek, který si bude nekontrolovaným způsobem vybíjet zlost, ale pozvánku do něj bych nikdy neodmítl. Mně se prostě tahle nakládačka konzumnímu způsobu života hodně líbila, ale k nekontrolovaně nadšeným ovacím mne Fincher ještě nikdy nedonutil. A to mi přitom nasadil pořádnou podpásovku v podobě skladby Where is my mind od Pixies, pro kterou mám mimořádnou slabost, ale přesto zatnu zuby, udržím bolest a nechám to na čtyřech hvězdách. (10.11.2015)