Dieťa bez lásky

Příběh černošského chlapce, kterému se vracející vzpomínky na trauma prožitá v dětství. America si prožil život bez vlastních rodičů v opatrovnických rodinách. Nakonec končí v lečebně, kde se jeho ošetřující lékařka dozvídá o všech jeho bolestech a děsivých vzpomínkách, o ponižování a sexuálním zneužívání. (26.05.2013)

Tohle je přesně ten případ, kdy se hodí označení malý velký film. Je to sice jen televizní film, ale má zajímavý námět, pozoruhodný příběh a je podán velice atraktivně, přičemž napětí a zjištění, co se dělo s hlavním hrdinou před příchodem do léčebného centra pro mladistvé, je dávkováno postupně a to nejděsivější trauma z jeho dětství a dospívání se vlastně divák dozví až na úplném konci filmu, i když z některých náznaků se to dá odvodit ještě před tím, než ke konečnému zjištění ve filmu dojde. Na filmu je příjemné také zjištění, že absolutně netlačí na city, a že to není klasický slaďák se šťastným koncem, celý příběh končí neutrálně, což filmu jen a jen prospělo. Ono vůbec v celém filmu divák nenajde snad žádnou šťastnou nebo optimistickou scénu, ale ono ani to téma samotné není nikterak veselé, takže je dobře, že zde nejsou snahy o odlehčení, které by filmu zřejmě velice uškodily. Pokud se pozastavím nad hereckými výkony, tak Rosie O´Donnell perfektně zahrála psychiatričku, která na sobě nedává znát co si myslí a nedává znát ani žádné emoce, pořád se tváří neutrálně a divák neví, co se jí honí hlavou. Zkrátka perfektní herecký výkon, což lze ale samozřejmě říci i o Philipu Johnsonovi v hlavní roli, pro něhož to je první herecká role před kamerou a zvládl ji naprosto bravurně. Jak jsem řekl na začátku, tohle je malý velký film a že byl natočen pro televizi, to mu zřejmě velice prospělo, protože ne vždy musí být kvalitní film nutně vysokorozpočtový. Film hodnotím jako zdařilý, v procentech by to bylo 90%, tedy přesně mezi čtyřma a pěti hvězdama, nakonec uděluji lepší čtyři hvězdy. (09.10.2010)

Po sobotním probuzení jsem si šel udělat kávu a zapnout tv. Projel jsem pár programů a nakonec zůstal na filmu America. Upřímně řečeno, cca půlku filmu jsem přemýšlel, jestli jde o vhodný film pro sobotní dopoledne. Je tu poměrně dost negace, ale má to oproti jiným dopoledním filmům neskutečnou atmosféru, že bych se nebál snímek umístit i do hlavního vysílacího času, nebo klidně kina i přes kratší stopáž. Rosie O'Donnell jako psychiatrička mě maximálně přesvědčila, stejně tak Philip Johnson a Raquel Castro. I když jde o temnější drama, velmi mne mrzelo, že film končí. Nejde o popkornový blockbuster, ale ani v žádném případě o art/alternativní dílo, Velmi se budu těšit na příští reprízu. (05.10.2013)

Zpočátku poněkud rozvleklé, což docela ilustruje, jak obtížné bylo získat chlapcovu důvěru. Pak se různá citová pohnutí nakumulí a prostě to musí ven, tedy na doktorku. Závěr není příliš optimistický, pro konkrétního chlapce se obávám jde jen o příznivější epizodu v jeho životě. Statistická čísla v titulcích jsou drtivá. (27.07.2014)

Ten film je určený k tomu, aby předal poselství, aby nás (respektive Ameriku, ale obdobně se to děje snad všude) upozornil na zase jednu smutnou skutečnost, která by se třeba, možná, dala změnit. Příběh je to dojemný, hlavně v tom, jak realistický to je. Ale musím přiznat, že jsem celý film nemohla setřást pocit, že by se to dalo udělat mnohem líp, a kvůli tomu jsem si tu hodinu a půl vlastně užila (prožila) jen z poloviny. Navíc mi ten otevřený konec přišel jak naschvál. Zrovna tady, když už se ten film snaží být optimistický, bych uvítala takové to "o nějaký čas později", a taky by mě zajímalo, jestli by se ten jeho brácha s ním nakonec začal bavit. Ve filmu je to podané, jakoby o tom minimálně přemýšlel. No nic. Doufám, že časem narazím na lepší film se stejnou tématikou. Trochu podobné je Mezi řádky, a to se mi líbilo mnohem víc. (04.12.2014)